Rodnému Havlíčkobrodsku je trvale věrný ve svém bádání. V roce 2013 na Univerzitě Palackého obhájil dizertační práci, ve které sledoval osudy Smila z Lichtenburka a s Josefem Šrámkem v roce 2015 v nakladatelství Veduta vydal rozsáhlou monografii Benediktinské opatství ve Vilémově - Dějiny zapomenutého kláštera na česko-moravském pomezí.
Kronikáři města Přibyslav PhDr. Tomáš Somer, Ph.D. napsal: “Před pár lety mě oslovili z Nakladatelství Lidové noviny, abych napsal monografii o pánech z Ronova a Přibyslavi do jejich řady o šlechtických rodech. Při procházení pramenů jsem si všiml, že poměrně dost se jich týká vztahu k církvi (včetně starosti o věčnou spásu) a protože jsem se podobným tématem zabýval (včetně strategií přístupu k patronátním kostelům), rozhodl jsem se tuto stránku zpracovat monograficky jako přípravnou studii k chystané knize o pánech z Ronova a Přibyslavi. K Přibyslavi odkazuje i obálka knihy, kde je nejstarší známé vyobrazení města”.
Čtenáře orientuje záložka dvousetstránkové brožované publikace formátu A5: “V centru pozornosti této knihy stojí málo známý rod pánů z Ronova a Přibyslavi. Ten reprezentoval jednu z odnoží rozkošatělého rodového společenství Ronovců (erbu dvou černých zkřížených ostrví na zlatém štítě). Přestože dnes je rod prakticky neznámý, až do husitských válek patřili jeho příslušníci mezi vlivné pány působící jak v Čechách, tak i na Moravě. Kniha se zaměřuje na vztah rodu k církvi a církevním institucím. Páni z Ronova a Přibyslavi, stejně jako ostatní významní šlechtici dané doby, mysleli na své posmrtné zaopatření, rodovou prezentaci a paměť a na tyto účely vynakládali poměrně značné prostředky. Kromě toho také drželi patronátní práva k mnoha kostelům. Kniha se snaží rozplést složité předivo vztahů, které spojovalo tento rod s církevním prostředím”.
Tomáš Somer dokládá, že příslušníci rodu z Ronova a Přibyslavi podporovali dva ústavy - ženský klášter cisterciaček v Pohledu a mužský cisteriácký klášter ve Žďáru nad Sázavou a píše: “Byl to zejména Smil (později zvaný z Lichtenburka), jenž poměrně výrazně zasáhl do počátků žďárského kláštera a z jehož iniciativy patrně nakonec také vznikl pohledský klášter”.
Autor současně uvádí, že podle dochovaných zpráv hlavními centry rodové prezentace a paměti však nebyly klášterní nekropole, nýbrž právě farní kostel v rezidenčním městě Přibyslavi. - “Přibyslavský kostel můžeme bez nadsázky považovat za veřejné jeviště, na kterém probíhala prezentace pánů z Ronova a Letovic opakovaně potvrzující jejich svrchované postavení. Přihlížející přibyslavští měšťané a lidé z okolních vesnic se tak pravidelně stávali diváky i herci zároveň této demonstrace moci a rodové kontinuity”.
Na jiném místě Somer poznamenává: “Přibyslavský kostel můžeme označit za ohnisko rodové paměti a prezentace pánů z Ronova a Přibyslavi a lze spekulovat i o tom, že zde někteří členové rodu mohli být pochováni, byť to explicitně žádný pramen nedokládá”.
Za další klíčový prostor jmenovaného rodu Somer považuje hradní kapli na Ronově, která je tam poprvé připomínána v roce 1366 a byla zasvěcena sv. Dorotě a Všem svatým, později změnila patrocinium na Nanebevzetí P. Marie. - “Podobu této kaple bohužel neznáme, neboť hrad Ronov je vzorným příkladem zříceniny v pravém slova smyslu”.
Somerova přípravná studie k chystané knize o pánech z Ronova a Přibyslavi je významným příspěvkem k poznání středověkých dějin horního Posázaví.

Hrad Ronov se poprvé připomíná rokem 1329 (první písemná zmínka o něm je tedy stará rovných 690 let). Název Ronov / Ronovci se odvozuje od erbovního znamení Lichtenburků, jímž byly zkřížené ostrve, německy „rone“. Současný stav hradu Tomáš Somer charakterizuje jako “vzorný příklad zříceniny v pravém slova smyslu”.
Foto: Ivo Havlík