Předesíláme, že i podle nás se lidé mají chovat zodpovědně, neriskovat zbytečně nákazu, dodržovat hygienické návyky, a že si zvláště ohrožené skupiny obyvatel zasluhují zvýšenou péči a ochranu. Jako ostatně při každé epidemii. V tom nám ale pomůže pouze racionální přístup, nikoli panikaření.

Motivace některých dnes hodně slyšitelných kovidových alarmistů je velmi sporná, ne-li rovnou cynicky sobecká. Mnozí politici se aktivně podílejí na rozdmýchávání paniky, aby následně mohli sbírat laciné body v roli statečných zachránců. Další skupinou přiživující se na vlně strachu jsou lidé zjevně nebo ne zcela zjevně napojení na zdravotnický byznys. Oběma skupinám jde převážně o vlastní prospěch, a to na úkor ničivých společenských dopadů.

Podobné motivace této skupině vědců nepřipisujeme. Chceme věřit, že jejich znepokojení je autentické. Jinou věcí ale je, jestli je jejich dramatické doporučení postaveno na správných datech a jejich správné interpretaci. My jsme přesvědčeni, že tomu tak není.

Tato skupina vychází z nejčastěji mediálně přetřásaných dat. Jaká jsou ale tato stále omílaná data?

a) Dnes je za nemocného v médiích uváděn každý, kdo má pozitivní (navíc nespolehlivý) test na virus SARS-CoV-2, přičemž devět z deseti z nich nemá žádné příznaky nemoci Covid-19.

b) V nemocnicích jsou vedeni coby kovidoví nemocní pacienti i zcela zdraví nositelé viru, které rodina doma nechce, nebo kteří prostě nemají kam jít.

c) Chápeme, že do kolonky „mrtví s covidem“ jsou zaneseni jak ti, u nichž byla tato nemoc hlavní a přímou příčinou smrti, tak i ti, u nichž doloženě způsobila takovou komplikaci zdravotního stavu, která mohla mít vliv na přežití. Jenže v této kolonce jsou vedeni navíc (a především) všichni ti, u kterých byla testem zjištěna přítomnost viru SARS-CoV-2, ale nebyly u nich shledány jakékoli projevy nemoci Covid-19, a tedy ani žádné potenciální vedlejší komplikace původního onemocnění. A toto se činí na základě výslovně uvedené metodiky Ministerstva zdravotnictví.

Z podobných dat vychází i poplašný materiál zmíněné skupiny vědců a jejich predikce dalšího vývoje, navíc podepřena velkou dávkou emocí a hraní na city. Nejnebezpečnější je ale závěr, ke kterým tato skupina dochází: výzva k „osobnímu lockdownu“. Tito vědci vyzývají k časově neurčenému přerušení veškerých životních aktivit, k úplné sebeizolaci každého člověka, k odříznutí se od světa. Své životy ale přece nikdo nežije kvůli tomu, aby na tomto světě strávil co nejvíce dní někde zabarikádovaný. Každého člověka zajímá kvalita života, a to v každém okamžiku, i v posledních dnech na tomto světě. Každého zajímá možnost být se svými blízkými, komunikovat, tvořit, pečovat o bližní a také těšit se z jejich blízkosti. Tato skupina vědců občany vyzývá k tomu, aby se tohoto všeho vzdali. A aby se toho vzdali i ti, kterým na světě mnoho jiné radosti než skromné kontakty s okolím a blízkými už nezbývá.

Ano, v životě je vždy „něco za něco“. Vždy musíme něco obětovat, abychom získali něco cennějšího. Jsou si však tito alarmující vědci jisti, že doporučují obětování snadno oželitelné hodnoty ve prospěch hodnot nesporně cennějších? My soudíme, že to je přesně obráceně. Tato skupina vědců doporučuje národu, aby se vzdal smyslu života (říkají, že na krátkou dobu, neříkají ale na jakou, ani to, jak ona doba může být pro někoho zásadní) ve prospěch údajné výhody, která je však velmi hypotetická a postavená na vratkých základech, na sporných datech a jejich svévolně posunutém výkladu. Jen každý člověk sám o sobě je oprávněn posuzovat, co za co chce obětovat. Je to nejzákladnější princip svobodné vůle. Jistěže nikdo nesmí sobecky ohrožovat druhé, ale z toho neplyne nutnost obětovat to, co každý člověk považuje za nejcennější. Možnost zvolit si svůj osud.

Ladislav Jakl, ředitel Centra společenských studií IVK, 17. října 2020