Pracovala v pražské Národní galerii i v Národním muzeu. Přesto se z prestižních pracovních míst vrátila do jihlavské Oblastní galerie Vysočiny, kde může naplno využít svého pracovního nasazení. „Mám ráda tu různorodost, v Praze jsem byla zaměřena na dvě historická období, ale tady pracuji s rozsahem od současných umělkyň až k Maxi Švabinskému, a to mě baví, protože to všechno neznám a musím se neustále učit,“ říká Pavlína Pitrová, která v OGV pořádá edukační programy pro školy i veřejnost. A právě jeden takový projekt nazvaný Zaváté šlépěje bude vrcholit 9. května, kdy společně se žáky ze ZŠ Otokara Březiny odhalí památník obětem komunistického režimu u bývalého popraviště za Vysokou školou polytechnickou.

Jak tento projekt vznikal?

Tenhle projekt je unikátní tím, že si už to samotné téma vymysleli žáci sami. Myšlenka vznikla při loňském projektu Zastávky umění, kdy se studenti gymnázia, se kterými jsme tehdy spolupracovali, rozhodli na jednu zastávku udělat plakáty s připomínkou Jaroslava Schlezingera a Jaroslava Pospíšila.

„Někdy se mi stává, že je mezi dětmi z různých tříd určitá rivalita, ale
tady to vůbec tak není. Krásně spolupracují, navíc samy vymýšlí další
věc, třeba navrhly vlastní plakáty a pozvánku na slavnostní odhalení.“

Tohoto tématu jsme se drželi i letos, jenže jsme úplně nevěděli, jak ho uchopit. Tak jsme zvolili jinou formu Zavátých šlépějí, kterou nabízíme i ostatním školám – jako jeden projektový den, při kterém si projdeme pět zastavení ve městě, která mají s tímto tématem něco společného. Jedním ze zastavení bylo také místo bývalého popraviště za VŠPJ, kde studenty zarazilo, že tam není žádný památník nebo připomínka, přitom tudy chodí tolik lidí...

Památník na toto místo má ale objednaný i město. Máte to nějak zkoordinované?

Ano, komunikovala jsem ohledně toho jak s panem náměstkem Laštovičkou, tak s panem Horákem, rektorem VŠPJ. Oba mi potvrdili, že místo se bude celé upravovat ve spolupráci s panem architektem Sendlerem, ale zároveň byli oba nakloněni tomu, abychom se místu věnovali i se žáky. Památník, který tam umístíme, bude tedy pouze dočasný.

Jak ten váš tedy bude vypadat? A vůbec, jak jste tu podobu vymýšleli?

Nejprve jsme hledali nějaká klíčová slova – co všechno se na tom místě stalo, co by se tam mělo objevit, co to pro nás jako pro Jihlavany znamená. Z těchto témat začaly vznikat nejprve abstraktní věci, pak trošku konkrétnější a nakonec vzniklo několik návrhů, o kterých jsme hlasovali. Z jednoho vybraného jsme poté vytvořili malou maketu, pak maketu v životní velikosti a nakonec z toho bude socha z kovových vrutů, která má připomínat nejen samotné oběti, ale také jejich rodiny, které přišly o tátu, syna, dědu, bratra nebo strýce.

Kdo jsou autoři a jak se vám s nimi spolupracovalo?

Jsou to deváťáci ze zmíněné ZŠ Otokara Březiny a je to strašně fajn skupina. S takovou jsem snad ještě nepracovala. Přemýšlela jsem, čím to je, a asi je to dané tím, že je nespojuje třída, ale společný zájem. Jsou to totiž studenti z humanitního semináře, takže jsou namíchaní ze dvou tříd jenom ti žáci, kteří se o toto téma zajímají. Někdy se mi stává, že je mezi žáky z různých tříd určitá rivalita, ale tady to vůbec tak není. Krásně spolupracují, navíc sami vymýšlí další věci navíc, třeba navrhli vlastní plakáty a pozvánku na slavnostní odhalení.

Předpokládám ale, že sochu z kovových vrutů si nevyrobili sami...

Ne, to ne. Spolupracujeme s uměleckým kovářem panem Kalným. Po Velikonocích se dokonce pojedeme podívat k němu do kovárny, jak sochu tvoří. Zmínit musím také skvělé manžele Teclovy z Jihlavského architektonického manuálu – Tereza je sochařka a Vojta architekt, takže nám celou dobu s tvorbou maket pomáhali, navíc mi pak poradili s tím, jak usadit sochu do země, aby byla bezpečně ukotvená.

Zeptala bych se na projekt v příštím roce, ale OGV má být kvůli rekonstrukci zavřená. Co budete dělat bez tohoto zázemí?

Ano, OGV bude zavřená od letošního června minimálně do dubna příštího roku a projekt budeme opravdu muset tentokrát vynechat. Budeme ale nadále nabízet projektový den Zaváté šlépěje, který bychom chtěli upravit i pro veřejnost a rodiny s dětmi. Velký zájem je také o adventní programy, se kterými budeme zřejmě jezdit po školách. Musím také připravit edukační materiály pro výstavy, které se zde budou konat až se OGV znovu otevře. A pak jsem dostala jednu speciální nabídku, která mě velice potěšila – budu připravovat druhý ročník výstavy Hvězdolet v každém z nás, což byla moje první kurátorská činnost a nakonec i nejnavštěvovanější výstava minulého roku. Byla jsem z toho hrozně nervózní, ale nakonec byly ty ohlasy opravdu pozitivní, a tak mě pan ředitel znovu oslovil.

Jak vlastně tvoříte edukační listy k výstavám, držíte se nějaké metodiky nebo je to čistá intuice?

Nechci se nechávat svazovat nějakou metodikou, ale samozřejmě vím, co by měl takový list obsahovat nebo co by bylo špatně. Taky si uvědomuji, že pracovní list je přežitek a že by to v galerii mělo být více interaktivní. Bohužel by to v poctivém provedení stálo moc peněz a já nechci nic šolichat jen tak napůl. Takže se snažím udělat dobré pracovní listy. Při tvorbě vycházím většinou z intuice, představuji si, co by děti mohlo na výstavě zaujmout, aby se na to nezapomněly podívat. A pokud to je možné, tak se to snažím udělat nějak zajímavé, třeba teď jsme při výstavě k pracovním listům přidali ještě sáček s razítky.

Máte děti, nenecháváte se jimi inspirovat?

Samozřejmě, to je na tom to nejlepší! Mám dva dneska už velké kluky – 14 a 18 let, a musím říct, že jsou tím opravdu poznamenaní. Celý život jsem je všude brala a všechno na nich zkoušela. A i nyní mám takový pocit, že čím jsou starší, tak i já se posouvám v těch projektech. Třeba ten projekt s deváťáky, to si nejsem vůbec jistá, jestli bych zvládla, kdyby klukům bylo třeba čtyři a osm let. Fakt to mezi námi rezonuje a já si jen říkám, co budu vymýšlet, až budou ještě starší. (smích)

Třeba bude více kroužků pro dospělé!

Může to tak být! Ale nutno podotknout, že ty máme už teď. Kolegyně dělá tvořivé dílny pro veřejnost dokonce dvoje – jedny v časnější a jedny v pozdější odpoledne.

Kdo vám s tvorbou pomáhá?

Lidí bychom samozřejmě v galerii potřebovali více, ale máme tady skvělý tým, který mi je ochoten pomoci. Bez nich bych to vůbec nemohla dělat. Pan ředitel mi spoustu věcí povolí, pokud mají hlavu a patu, a pak mě v nich podporuje. Pomáhá mi také paní kurátorka Jana Bojanovská, která je také všem nápadům otevřená, stejně tak naši kluci, kteří jsou ochotni mi kamkoli cokoli dovézt, postavit stan... A největší oporu mám u Jany Jarošové, která je asistentkou ředitele, ale zároveň dělá i PR a ještě k tomu všemu mi pomáhá s programy. Jsem za jejich spolupráci vděčná a vím, že bez nich bych neudělala nic.