Vláďa Votřel každodenně sedá za volant a jezdí po celé Vysočině, aby vyzvedl zraněná zvířata nebo mláďata, která potřebují péči, a přepravil je do Pavlova. Od svých osmnácti let trpí roztroušenou sklerózou, která ho hodně omezuje v pohybu. Aby se udržel v dobré fyzické i psychické kondici, zaměřil se Vláďa na sport. Desátým rokem se věnuje jezdectví a o dva roky méně závodí v disciplíně paradrezura. Po dvou titulech Mistr ČR a účasti na mistrovství Evropy přichází další úspěch, na konci března se z úst prezidenta České jezdecké federace Radka Rouče dozvěděl, že získal divokou kartu pro start na paralympiádě v Paříži.

Jaké byly tvé pocity, když se o divoké kartě dozvěděl?

Těžko se to popisuje. Bylo to úžasný. Představte si, že z celého světa tohle štěstí měli pouze tři lidé. Jeden z Řecka, druhý z Finska a já. Hned jsem si vzpomněl na svého učitele, který říkal, že ze mě sportovec nikdy nebude.

Závodíš s 13letým Oldenburským koněm Ruby Beatlem neboli Broukem. Vzpomeneš na vaše začátky?

Na začátku roku 2023 jsem dostal nabídku od Jiřího Giogase a Ireny Plánkové, že bych Brouka mohl jezdit. Pracujeme spolu necelý rok a přestože to na začátku nebylo úplně jednoduché, postupem času jsem nabral více zkušeností a dospěli jsme k tomu, že to spolu zkusíme. No a nakonec jsme si sedli výborně. Musíme teď společně nabrat více zkušeností z mezinárodních závodů, zažít stres, atmosféru i náročnost větších akcí a poté si to v Paříži především užít.

Brouk je hodně náročný a inteligentní kůň, člověk mu musí ukázat, že ví, co dělá. Obvykle mají zvířata strach z neznámého prostředí, on ale vjede na závody, je tam jako doma a užívá si to. Má velmi dobrou paměť, je znát, že si úlohy pamatuje. Kdybych zapomněl, tak to odjede za mě. Respektujeme se, spolupracujeme a funguje to.

Jaké závody vás aktuálně čekají?

Na konci dubna se chystáme do Prahy na závody Podolánka, týden na to budeme s Broukem na mezinárodních závodech v německém Mannheimu a na přelomu května a června v rakouské Stadl-Paura. V srpnu bude Mistrovství České republiky a když síly vydrží, plánujeme ještě 14 dní po Paříži finále poháru.

Kvalifikovat se na olympiádu je neuvěřitelně složité a chce to trpělivost. V případě drezury nejde jen o lidských faktor, ale samozřejmě také o to, jakou bude mít náladu kůň a jak budeme oba připravení. Mám k tomu střízlivý přístup. Přesto, stát se může cokoliv, jsem plný očekávání.

Jak ses ke zvířatům, potažmo k jezdectví dostal?

Před lety jsem šel do stanice přispět na zvířata a současný ředitel Zbyšek Karafiát mi nabídl práci. Ta mi po psychické stránce velmi pomáhá, abych byl schopný s nemocí bojovat. A ježdění na koni je úplně to samé. Se zvířaty jsem vlastně neustále – jak v práci, tak ve volném čase. V Pavlově mi navíc vyšli vstříc. Když jsem měl jezdit na tréninky do Kralic nad Oslavou, tedy přes celou Vysočinu, vždy jsem cestu spojoval s vyzvednutím nějakého zraněného zvířete. Vyšli mi vstříc, což mi vše hodně usnadnilo.

Zaujalo mě, jak ke svým cílům přistupuješ a motivuješ ostatní. Můžeš přiblížit tvůj životní postoj?

Každý si může říct, že něco nezvládne a že to nemá smysl. Co je ale mnohem těžší, je vytyčit si své cíle, pojmenovat sny a pracovat na tom, aby se splnily. Chci ukazovat lidem, že se dá cílů dosáhnout, jen je třeba si za nimi stát a pracovat na nich. Aktuálně pracuji ještě intenzivněji, poznávám své tělo a své limity a zajímavé je, že zjišťuju, že jsem je měl nastavené hodně nízko. Vždycky se dají ještě o několik dalších stupňů překročit.