Již Exupéryho Malý princ říkal, že "co je důležité, je očím neviditelné". A přesně to se stalo Občanským demokratům!
Zatímco totiž ODS v kampani vsadila na zdůrazňování nesporných úspěchů svých krajských vlád a neoddiskutovatelný rozvoj regionů pod jejím vedením, ČSSD si narozdíl od soupeře včas uvědomila skutečnou mentalitu českého voliče...
"Náš volič je rozumný... Český volič dobře chápe... Občané našeho kraje přece nejsou slepí..." Tak tyto a podobné výroky bylo možno velmi často slyšet z úst řady politiků ODS v poslední době. Jenže konkurenční strana si místo recyklace těchto libě znějících mýtů nechala na počátku raději zpracovat sociologickou studii a pak teprve vsadila na skutečný stav věcí. Protože díky studii zjistila to, co už léta ví každý aspoň trochu zarytý zdejší misantrop, a sice, že volič není ani rozumný ani inteligentní - ani pravicový nebo levicový - a dokonce už vůbec svým politikům věrný! Dav je zkrátka vždy jen dav a v situaci, kdy v tomto davu rozhoduje pouhá matematická většina, musí nastoupit důrazná masáž těch skutečných vlastností davu - závisti, pudu stáda, lenosti a zvláště touhy po majetku a snadném životě na úkor jiných!
A tak se ČSSD tentokrát správně rozhodla stisknout pravý neuralgický bod současného českého voličského stáda, který se přímo nabízel: Poplatky ve zdravotnictví! A je až neuvěřitelné, jak oněch třicet korun skutečně zafungovalo...
Zatímco za vymknutou tlapu svého psa kterákoli česká důchodkyně bez mrknutí oka u veterináře zaplatí tři tisíce, třicet korun za recept na tisícikorunové léky pro svoje srdce považuje za nehorázný a nemorální útok na svoji osobu. "Ať mi moje zdraví zaplatí druzí," myslí si jeden každý český volič, přičemž hlasitě dodává, že kdepak, chraň Bůh - nejde přece o něho - ale o ty ubohé, staré a nemocné chudáky v domovech důchodců. "Mému starému tátovi, díky Julínkovi, kolikrát nezbyde z bídné pense ani dvacka," hlasitě hořekuje do kamer nejeden český volič před pečovatelským domem, ukládaje v den výplaty pensí do své peněženky otcův důchod...
A tato sázka na českou realitu ČSSD vyšla. Zatímco se ODS stále hlouběji pouštěla do zrádné bažiny obhajoby vlastních úspěchů, ČSSD jednoduše polepila zemi plakáty s palci dolů. "Zdražujeme společně" hlásaly z každého rohu v zemi tváře Topolánka, Julínka a příslušného krajského hejtmana. Na což volič, o jehož peníze jde až v první řadě, slyšel neomylně. Zvláště poté, kdy z úspěšných předvolebních slibů ODS před dvěma lety o výrazném snižování daní, jednotné sociální dávce na každého Čecha ve výši čtyř tisíc korun měsíčně či zeštíhlení české byrokratické hydry nezbylo nic, než mátožná postava autora těchto slibů Vlastimila Tlustého, korsujícího po parlamentním zásvětí podivných spiknutí, nerozluštitelných komplotů a nastrčených vířivek...
Jenže jak se říká, každá budoucí volební prohra se rodí současně v den vítězství a naopak. Takže obě strany mají v této chvíli vážně o čem přemýšlet. ČSSD o tom, co udělá s regionální mocí, která jí tak nečekaně spadla do klína, a ODS pro změnu o tom, jaký je ve skutečnosti český volič. Přičemž obě strany musí vyřešit ještě jeden společný problém: kterak slibovat, aby i ten méně "stupidní volič" v pravou chvíli slyšel, ale poté si už pokud možno nic nepamatoval. (Při řešení zmíněného rébusu však přece jenom určitá naděje pro tuzemské strany spočívá v dávné replice Jana Wericha: "...jedním uchem tam, druhým ven, protože uvnitř se to nemá o co zarazit!".)