Od čtvrtého století pak začínají poutníci hromadně putovat do Svaté země na místa spojená s životem Ježíše Krista. Velká popularita putování je jednak spojena s uznáním křesťanství jako oficiálního náboženství a zejména pak nálezem kříže, na němž Ježíš zemřel, svatou Helenou. Vzorem pro křesťanské pouti do Jeruzaléma byla putování Izraelců do jeruzalémského chrámu. Pouť křesťané podnikali jako pokání za hřích, v touze po očištění a posvěcení.
Po dobytí Jeruzaléma roku 1078 seldžuckými Turky přestala být pouť do Svaté země pro křesťany bezpečná, a to vedlo ke snaze křesťanstva získat Svatou zemi nazpět do svých rukou. Roku 1095 svolává papež Urban II. první křížovou výpravu za účelem navrácení svatých míst křesťanům. Roku 1099 je skutečně Jeruzalém dobyt a poté vzniká řada křesťanských státečků, které svoji existenci postavily především na ochraně poutníků do Svaté země. K ochraně a ubytování putujících ostatně vznikají i legendární rytířské řády. Ani ty však Svatou zemi před pohany zachránit, a tak roku 1291 padá poslední křesťanská pevnost ve Svaté zemi Akkon. Od té doby se pouť do Jeruzaléma stala pro Evropany prakticky jen výjimečnou a mimořádně dobrodružnou záležitostí. I proto začali poutníci raději putovat na jiná, dostupnější místa. Nejdříve do Říma, k hrobům apoštolů Petra a Pavla, a posléze začala poutní místa pomalu jedno za druhým vznikat i ve zbývající křesťanské Evropě. Většinou tehdy bývala spojena s mučednickou smrtí některého světce a tak i jedním z prvních poutních míst Čech byla Stará Boleslav, místo zavraždění legendárního knížete Václava.
Posléze se poutní slavnosti začaly rozšiřovat na významné chrámy, například chrám svatého Víta v Praze, a nakonec, v době baroka, se začaly poutě okázale slavit i v každém venkovském kostele. Každý kostel, venkovský i městský, má totiž svého patrona či ochránce a samotný slavnostní akt vysvěcení chrámu se často konal za účasti vysokých církevních hodnostářů a samozřejmě za veliké účasti všech věřících z celé farnosti a jejího okolí. Taková událost bývala potom po celá staletí připomínána buď ve výroční den posvěcení chrámu nebo v den svátku světce, jemuž byl kostel zasvěcen.
Když za josefínských reforem byly poutě úředně zakázány - neboť, jak výslovně prohlásil císař Josef II,. poutě jsou prý „zvykem, který pouze odvádí prostý lid od práce a od střízlivých myšlenek“ - lidová zbožnost se už nedala vykořenit. Tisíce věřících dál každoročně putovaly na blízká i vzdálená poutní místa v kraji a z poutí se stal s nastupujícím kapitalismem i velmi výnosný bussines, což se udrželo až do dnešních dnů.
Komunistický režim se sice snažil duchovní obsah poutí vykořenit tím, že začal organisovat své vlastní - například takzvané Mírové slavnosti či pompézní oslavy nejrůznějších komunistických výročí - ale přesto se většinou na venkově dodnes dál poutě slavívají právě ve svátek patrona místního kostela. Přičemž tyto svátky, jako z udělání, připadají ve většině případů právě na prázdninové letní měsíce. Zřejmě je to dáno i tím, že moho kostelů je zasvěceno Panně Marii, jejíž tři velké svátky se slaví právě v červenci, v srpnu a v září. Další chrámy, kostely a kaple pak navíc nesou jména jiných „letních světců“, například Cyrila a Metoděje (5. července), svatého Jakuba (25. července), svaté Anny (26. července), svatého Vavřince (10.8.) či apoštola Bartoloměje (24.8.). S příchodem jesuitského řádu do Čech pak začaly ve všech našich krajích navíc růst jako houby po dešti desítky kostelů a kaplí zasvěcených zakladateli Tovaryšstva Ježíšova, svatému Ignáci, který svůj svátek slaví přesně uprostřed léta, 31. července.
A tak se poutě v našich krajích postupem času dávno už staly jedním z nedomyslitelných symbolů léta, dnes bychom řekli jakýmsi společenským a duchovním vrcholem „okurkové sezony“...