Výběr kurátorů Květy Chaloupkové a Jaromíra Typlta se soustředí na černobílé fotografie, které vynikají především výtvarnými kvalitami a nedají se omezit na „žánr“. Přestože by se při zběžném pohledu mohlo zdát, že z velké části jde o tzv. dokumentární fotografii, tvůrčí záměr Květoslava Přibyla takové pojetí nevystihuje.

Jaromír Typlt v úvodním textu píše:

„Jedním z Přibylových častých námětů jsou stavební dělníci, obvykle zachycení uprostřed pohybu, který najednou překvapivým způsobem zapadá do vznikající architektury a stává se v ní novým prvkem. V konstrukcích ploch, různých úhlů a křivek si všímáme skloněných, nakročených nebo i stínem dokreslených lidských postav, které přesně tam, kde jsou, působí jako nějaké svorníky, spojnice, opěry nebo ukotvení.

Jenže to samé se odehrává, i pokud člověk jenom přejde přes ulici, provede otočku v tanci, přidrží se při jízdě v metru nebo odloží doma utěrku na židli: chvíli se s něčím protíná, chvíli uzavírá nějaký zajímavý tvar, chvíli působí jako načrtnuté písmo. Neustále dochází ke změnám v prostoru, mění se rozestavení.“

I když bylo v úvodu řečeno, že Květoslav Přibyl vystavoval fotografie poměrně zřídka, je třeba připomenout, že už ve svých dvaceti letech, v roce 1963, si zjednal pozornost tím, že doprovodil svými snímky básnickou sbírku Miroslava Holuba Zcela nesoustavná zoologie, a poměrně hojně publikoval i časopisecky. Je znám i díky portrétům výtvarníků, především Vladimíra Boudníka, a také díky reportážním záběrům ze srpnové okupace roku 1968. Samostatně vydal knihy Fotografie v nesourodém světě (2007), Vzpomínky na Řecko (2017) a Fotografie (2023).

Výstava v domě Gustava Mahlera ve Znojemské ulici v Jihlavě potrvá do 23. listopadu