A tady hledejme první oslavy připadající na den 24. června, což podle církevního kalendáře je den světcova narození. Není jistě bez zajímavosti, že sv. Jan byl sťat 24. února roku 32 a památka této události se světí až 29. srpna. Není proto vyloučeno, že svátek sv. Jana Křtitele se v průběhu staletí měnil.
Při budování královského města Jihlavy však došlo k výstavbě nového farního kostela zasvěceného sv. Jakubovi. Ten se svého poslání ujal roku 1257 a to v den vysvěcení 30. května téhož roku. Aktu se tehdy zúčastnil sám olomoucký biskup Bruno. Pokud jde o první písemně doložené procesí, konalo se podle farní kroniky v roce 1313, kdy byla nesena Nejsvětější Svátost. Jinak je samozřejmé, že se slavily všechny církevní svátky. Dokonce s takovou důsledností, že během těchto dnů byly v Jihlavě zakázány trhy a všechny krámy musely být zavřeny, aby účast věřících na bohoslužbách nebyla narušena.
Po období válek a morových ran přišlo konečně období klidu a spolu s ním mariánský kult. Města počala v závěru 17. století vyhledávat své patrony. Jihlava jich získala hned několik : nejprve se město zasvětilo Neposkvrněné Panně Marii, královně nebes a ochránkyni lidstva, potom sv. Josefu, ochránci církve a patronu řemeslníků, sv. Jakubovi Většímu, apoštolovi, k jehož hrobu ve Španělsku směřuje třetí nejslavnější pouť všech křesťanů, sv. Šebestiánovi, ochránci před morem a nemocemi a nakonec ještě sv. Františku Xaverskému. misionáři. To vše znamenalo další svátky a řekněme i poutě spojené s průvody věřících. Slavilo se 20. ledna, 19. března, 25. července, 4. prosince a 8. prosince. A aby to vše probíhalo na nejvýznamnějším místě ve městě, byly sochy všech pěti patronů soustředěny v roce 1690 na mariánském sloupu stojícím dodnes na jihlavském náměstí. A ani potom nebyl všem poutím konec. V roce 1702 byla do nově zbudované kaple Bolestné Panny Marie při kostele sv. Jakuba instalována zázračná socha Piety a k té se jednou ročně musely konat průvody věřících z okolních vesnic.
Slávy jakoby nebraly konce. K mimořádným oslavám došlo v Jihlavě, ale i jinde, v roce 1729, kdy se konala kanonisace českého světce a mučedníka sv. Jana Nepomuckého. Konečně, stačí se porozhlédnout po kraji. Těch kapliček, těch soch na mostech i jinde. A slavily se i další kanonisace spojené s procesími poutníků do jesuitských kostelů v Jihlavě a v Telči. Omezení jásotu a slavení přinesla až teresiánská éra a josefinské reformy.
A potom to přišlo. To, čemu dnes říkáme tradice. Nejprve si však dovolím ocitovat úryvek z Korniky České od Václava Hájka z Libočan. Jde o údajnou první zmínku o Jihlavě datovanou tímto autorem do roku 799:
"Moravané spuntovavše se s Němci, ve velikém se počtu sebrali a do Čech na loupež pustiti se chtěli. Špehéře napřed poslali a sami také za nimi táhli. Špehéři navrátivše se oznámili, kterak Čáslav pevný sobě dům postavil, od kterého až do hor veliké udělal záseky. Nejen jízdní, ale ani pěší, žádný tam projíti nemůže. Moravané zastavivše se v jednom lese při vodě, dlouho se radili co mají činiti, až na tom se dohodli, aby tu na tom místě hned ohradu okolo všeho udělali a uvnitř boudy a sruby postavili. Někteří si pak místo tak oblíbili, že místo ohrady zdi vysoké stavěli, chtíce tu město míti. A když základy ke zdem kopajíce ven hlínu vybírali, mnoho tu ježků nalézali, a na ten čas, Čechové i Moravané, říkali ježkovi JEHLAK a od toho dali městu jméno JEHLAWA".
V roce 1798 kdosi v Jihlavě zalistoval zrovinka v této kronice. A dostal nápad. Po létech na slávu hubených bude město slavit milénium. A na svátek sv. Jana Křtitele, jehož kostelík snad pamatuje Cyrila a Metoděje ...Je známo, že tehdy sám pan děkan Grün od sv. Jakuba přece jen váhal s oslavou a spolu s panem Marzym, jinak mědirytcem a historikem, zjistili, že tou dobou nestálo ani město, ani kostelík sv. Jana Křtitele. Také dotázaná Učená společnost česká v Praze označila konání jubilea za nepřípustné, neboť by se tím organisátoři vydali v posměch.
Leč, Jihlava nedbala. Obecné mínění převážilo a magistrát rozhodl, že sláva bude. Vše se začne bohoslužbou u sv. Jana Křtitele na Jánském kopečku a odtud se potom půjde průvodem do farního kostela sv. Jakuba. A co se průvodu týče, šlo tam tehdy i pár postav ve starých hornických úborech. A tak se zrodila ona tradice slavných hornických průvodů v Jihlavě.
Další velkolepé divadlo se konalo v roce 1899. Kroniky píší o největší události roku a 1100. výročí založení města. Jihlava se utápěla v záplavě barev a vzácných hostů. Přijel pan opat Starý ze Strahova a arcikníže Rainer. Dne 24. června se konalo divadelní představení o prvním německém osídlení Jihlavy a následujícího dne pak zazářil havířský průvod novými historickými kroji včetně těch hornických. Průvod končil na Střelnici, dnes přestavěné budově na Štefánikově nám. proti Masarykově škole, kde prý se potom vesele střílelo až do noci. Co na tom, že historie byla a je docela jiná.
Co říci závěrem? Patronem města není sv. Jan Křtitel, ten je pouze patronem kostela. Á propos. Reaguji tímto na článek o jihlavské pouti uveřejněný v deníku Vysočina dne 18. března t.r. Jinak Jánský kostelík patří k nejstarším v Jihlavě, ale nikoliv v celé západní Moravě. On totiž stojí a vždycky stál v Čechách!
Domnělé milénium založení města roku 799 dalo základ pozdějším hornickým průvodům. Vše završily oslavy v roce 1899. Velikost a atraktivita Hauptova hornického průvodu zastínila původní náboženské či pouťové procesí mezi kostelíkem sv. Jana Křtitele a farním chrámem sv. Jakuba.
Jinak, a to je třeba zdůraznit, město bylo a stále je oficiálně zasvěceno celkem pěti patronům. Každý si je může prohlédnout a připomenout u tzv. morového či mariánského sloupu na náměstí. Tento akt nebyl nikdy zrušen a nebo jinak upraven.
Co se samotných tradic týče, řádně s nimi zamíchalo 20. století. Za protektorátu v roce 1940 už havířský průvod nesměřoval na Jánský kopeček, ale do Starých Hor, kde jak pověst vypráví, byla nalezena první hrouda stříbra. Následujícího roku pochodovali havíři den před sv. Janem a 24. června se v Jánském kostelíku odbývala jen sváteční bohoslužba. V roce 1944 šli havíři na Heulos vyzdobený nacistickými fánglemi. Tradice, původně především církevní oslava milénia, ustoupila totalitě. A nejinak tomu bylo ve druhé polovině 20. století...