A tady hledejme první oslavy připadající na den 24. června, což podle církevního kalendáře je den světcova narození. Není jistě bez zajímavosti, že sv. Jan byl sťat 24. února roku 32 a památka této události se světí až 29. srpna. Není proto vyloučeno, že svátek sv. Jana Křtitele se v průběhu staletí měnil.
Při budování královského města Jihlavy však došlo k výstavbě nového farního kostela zasvěceného sv. Jakubovi. Ten se svého poslání ujal roku 1257 a to v den vysvěcení 30. května téhož roku. Aktu se tehdy zúčastnil sám olomoucký biskup Bruno. Pokud jde o první písemně doložené procesí, konalo se podle farní kroniky v roce 1313, kdy byla nesena Nejsvětější Svátost. Jinak je samozřejmé, že se slavily všechny církevní svátky. Dokonce s takovou důsledností, že během těchto dnů byly v Jihlavě zakázány trhy a všechny krámy musely být zavřeny, aby účast věřících na bohoslužbách nebyla narušena.
Po období válek a morových ran přišlo konečně období klidu a spolu s ním mariánský kult. Města počala v závěru 17. století vyhledávat své patrony. Jihlava jich získala hned několik : nejprve se město zasvětilo Neposkvrněné Panně Marii, královně nebes a ochránkyni lidstva, potom sv. Josefu, ochránci církve a patronu řemeslníků, sv. Jakubovi Většímu, apoštolovi, k jehož hrobu ve Španělsku směřuje třetí nejslavnější pouť všech křesťanů, sv. Šebestiánovi, ochránci před morem a nemocemi a nakonec ještě sv. Františku Xaverskému. misionáři. To vše znamenalo další svátky a řekněme i poutě spojené s průvody věřících. Slavilo se 20. ledna, 19. března, 25. července, 4. prosince a 8. prosince. A aby to vše probíhalo na nejvýznamnějším místě ve městě, byly sochy všech pěti patronů soustředěny v roce 1690 na mariánském sloupu stojícím dodnes na jihlavském náměstí. A ani potom nebyl všem poutím konec. V roce 1702 byla do nově zbudované kaple Bolestné Panny Marie při kostele sv. Jakuba instalována zázračná socha Piety a k té se jednou ročně musely konat průvody věřících z okolních vesnic.
Slávy jakoby nebraly konce. K mimořádným oslavám došlo v Jihlavě, ale i jinde, v roce 1729, kdy se konala kanonisace českého světce a mučedníka sv. Jana Nepomuckého. Konečně, stačí se porozhlédnout po kraji. Těch kapliček, těch soch na mostech i jinde. A slavily se i další kanonisace spojené s procesími poutníků do jesuitských kostelů v Jihlavě a v Telči. Omezení jásotu a slavení přinesla až teresiánská éra a josefinské reformy.
A potom to přišlo. To, čemu dnes říkáme tradice. Nejprve si však dovolím ocitovat úryvek z Korniky České od Václava Hájka z Libočan. Jde o údajnou první zmínku o Jihlavě datovanou tímto autorem do roku 799:
"Moravané spuntovavše se s Němci, ve velikém se počtu sebrali a do Čech na loupež pustiti se chtěli. Špehéře napřed poslali a sami také za nimi táhli. Špehéři navrátivše se oznámili, kterak Čáslav pevný sobě dům postavil, od kterého až do hor veliké udělal záseky. Nejen jízdní, ale ani pěší, žádný tam projíti nemůže. Moravané zastavivše se v jednom lese při vodě, dlouho se radili co mají činiti, až na tom se dohodli, aby tu na tom místě hned ohradu okolo všeho udělali a uvnitř boudy a sruby postavili. Někteří si pak místo tak oblíbili, že místo ohrady zdi vysoké stavěli, chtíce tu město míti. A když základy ke zdem kopajíce ven hlínu vybírali, mnoho tu ježků nalézali, a na ten čas, Čechové i Moravané, říkali ježkovi JEHLAK a od toho dali městu jméno JEHLAWA".
V roce 1798 kdosi v Jihlavě zalistoval zrovinka v této kronice. A dostal nápad. Po létech na slávu hubených bude město slavit milénium. A na svátek sv. Jana Křtitele, jehož kostelík snad pamatuje Cyrila a Metoděje ...Je známo, že tehdy sám pan děkan Grün od sv. Jakuba přece jen váhal s oslavou a spolu s panem Marzym, jinak mědirytcem a historikem, zjistili, že tou dobou nestálo ani město, ani kostelík sv. Jana Křtitele. Také dotázaná Učená společnost česká v Praze označila konání jubilea za nepřípustné, neboť by se tím organisátoři vydali v posměch.
Leč, Jihlava nedbala. Obecné mínění převážilo a magistrát rozhodl, že sláva bude. Vše se začne bohoslužbou u sv. Jana Křtitele na Jánském kopečku a odtud se potom půjde průvodem do farního kostela sv. Jakuba. A co se průvodu týče, šlo tam tehdy i pár postav ve starých hornických úborech. A tak se zrodila ona tradice slavných hornických průvodů v Jihlavě.
Další velkolepé divadlo se konalo v roce 1899. Kroniky píší o největší události roku a 1100. výročí založení města. Jihlava se utápěla v záplavě barev a vzácných hostů. Přijel pan opat Starý ze Strahova a arcikníže Rainer. Dne 24. června se konalo divadelní představení o prvním německém osídlení Jihlavy a následujícího dne pak zazářil havířský průvod novými historickými kroji včetně těch hornických. Průvod končil na Střelnici, dnes přestavěné budově na Štefánikově nám. proti Masarykově škole, kde prý se potom vesele střílelo až do noci. Co na tom, že historie byla a je docela jiná.
Co říci závěrem? Patronem města není sv. Jan Křtitel, ten je pouze patronem kostela. Á propos. Reaguji tímto na článek o jihlavské pouti uveřejněný v deníku Vysočina dne 18. března t.r. Jinak Jánský kostelík patří k nejstarším v Jihlavě, ale nikoliv v celé západní Moravě. On totiž stojí a vždycky stál v Čechách!
Domnělé milénium založení města roku 799 dalo základ pozdějším hornickým průvodům. Vše završily oslavy v roce 1899. Velikost a atraktivita Hauptova hornického průvodu zastínila původní náboženské či pouťové procesí mezi kostelíkem sv. Jana Křtitele a farním chrámem sv. Jakuba.
Jinak, a to je třeba zdůraznit, město bylo a stále je oficiálně zasvěceno celkem pěti patronům. Každý si je může prohlédnout a připomenout u tzv. morového či mariánského sloupu na náměstí. Tento akt nebyl nikdy zrušen a nebo jinak upraven.
Co se samotných tradic týče, řádně s nimi zamíchalo 20. století. Za protektorátu v roce 1940 už havířský průvod nesměřoval na Jánský kopeček, ale do Starých Hor, kde jak pověst vypráví, byla nalezena první hrouda stříbra. Následujícího roku pochodovali havíři den před sv. Janem a 24. června se v Jánském kostelíku odbývala jen sváteční bohoslužba. V roce 1944 šli havíři na Heulos vyzdobený nacistickými fánglemi. Tradice, původně především církevní oslava milénia, ustoupila totalitě. A nejinak tomu bylo ve druhé polovině 20. století...

Od čtvrtého století pak začínají poutníci hromadně putovat do Svaté země na místa spojená s životem Ježíše Krista. Velká popularita putování je jednak spojena s uznáním křesťanství jako oficiálního náboženství a zejména pak nálezem kříže, na němž Ježíš zemřel, svatou Helenou. Vzorem pro křesťanské pouti do Jeruzaléma byla putování Izraelců do jeruzalémského chrámu. Pouť křesťané podnikali jako pokání za hřích, v touze po očištění a posvěcení.
Po dobytí Jeruzaléma roku 1078 seldžuckými Turky přestala být pouť do Svaté země pro křesťany bezpečná, a to vedlo ke snaze křesťanstva získat Svatou zemi nazpět do svých rukou. Roku 1095 svolává papež Urban II. první křížovou výpravu za účelem navrácení svatých míst křesťanům. Roku 1099 je skutečně Jeruzalém dobyt a poté vzniká řada křesťanských státečků, které svoji existenci postavily především na ochraně poutníků do Svaté země. K ochraně a ubytování putujících ostatně vznikají i legendární rytířské řády. Ani ty však Svatou zemi před pohany zachránit, a tak roku 1291 padá poslední křesťanská pevnost ve Svaté zemi Akkon. Od té doby se pouť do Jeruzaléma stala pro Evropany prakticky jen výjimečnou a mimořádně dobrodružnou záležitostí. I proto začali poutníci raději putovat na jiná, dostupnější místa. Nejdříve do Říma, k hrobům apoštolů Petra a Pavla, a posléze začala poutní místa pomalu jedno za druhým vznikat i ve zbývající křesťanské Evropě. Většinou tehdy bývala spojena s mučednickou smrtí některého světce a tak i jedním z prvních poutních míst Čech byla Stará Boleslav, místo zavraždění legendárního knížete Václava.
Posléze se poutní slavnosti začaly rozšiřovat na významné chrámy, například chrám svatého Víta v Praze, a nakonec, v době baroka, se začaly poutě okázale slavit i v každém venkovském kostele. Každý kostel, venkovský i městský, má totiž svého patrona či ochránce a samotný slavnostní akt vysvěcení chrámu se často konal za účasti vysokých církevních hodnostářů a samozřejmě za veliké účasti všech věřících z celé farnosti a jejího okolí. Taková událost bývala potom po celá staletí připomínána buď ve výroční den posvěcení chrámu nebo v den svátku světce, jemuž byl kostel zasvěcen.
Když za josefínských reforem byly poutě úředně zakázány - neboť, jak výslovně prohlásil císař Josef II,. poutě jsou prý „zvykem, který pouze odvádí prostý lid od práce a od střízlivých myšlenek“ - lidová zbožnost se už nedala vykořenit. Tisíce věřících dál každoročně putovaly na blízká i vzdálená poutní místa v kraji a z poutí se stal s nastupujícím kapitalismem i velmi výnosný bussines, což se udrželo až do dnešních dnů.
Komunistický režim se sice snažil duchovní obsah poutí vykořenit tím, že začal organisovat své vlastní - například takzvané Mírové slavnosti či pompézní oslavy nejrůznějších komunistických výročí - ale přesto se většinou na venkově dodnes dál poutě slavívají právě ve svátek patrona místního kostela. Přičemž tyto svátky, jako z udělání, připadají ve většině případů právě na prázdninové letní měsíce. Zřejmě je to dáno i tím, že moho kostelů je zasvěceno Panně Marii, jejíž tři velké svátky se slaví právě v červenci, v srpnu a v září. Další chrámy, kostely a kaple pak navíc nesou jména jiných „letních světců“, například Cyrila a Metoděje (5. července), svatého Jakuba (25. července), svaté Anny (26. července), svatého Vavřince (10.8.) či apoštola Bartoloměje (24.8.). S příchodem jesuitského řádu do Čech pak začaly ve všech našich krajích navíc růst jako houby po dešti desítky kostelů a kaplí zasvěcených zakladateli Tovaryšstva Ježíšova, svatému Ignáci, který svůj svátek slaví přesně uprostřed léta, 31. července.
A tak se poutě v našich krajích postupem času dávno už staly jedním z nedomyslitelných symbolů léta, dnes bychom řekli jakýmsi společenským a duchovním vrcholem „okurkové sezony“...