Pak přijíždí auto, nasedáme a jedeme směr Větrný Jeníkov. Moje žena, můj přítel a kolega z archivu Dvořák, budoucí archivář a dnes ještě student Jelínek, a já. Po půl hodince vystupujeme a obtěžkáni harampádím a krajíci chleba s máslem se vydáváme na polní cestu.
Fouká vítr. Šedobílá mračna spěchají po nebi na opačnou stranu, než se ubírá naše skupinka. Kam jdeme? Prázdnou cestou k židovskému hřbitovu... Poslední smuteční průvod tudy prošel snad v roce 1912. Černý, tichý, docela malý hlouček lidí. Dost možná míjel rybník s bílou labutí, rašící vrby a břízy a kráčel vstříc klepajícímu mlýnu. Tady, před Dolním Mlýnem, stál v ústrety smutku černě oděný mlynář, poslední zdejší hrobník s moučným prachem ve vlasech, aby zavedl truchlící k čerstvě vykopané jámě.
Židovský hřbitov ve Větrném Jeníkově. Zelené paže stromů vzepjaté k nebi, které má už už na krajíčku. Klapot kola přehluší slzy a déšť. Nebe pláče. Třikrát se sype hlína na dřevěnou prostou rakev z nehoblovaných prken. Poslední modlitba za posledního zdejšího zesnulého pronášená hlasem posledního místního rabína Marka Jedlinského se rozlétá zeleným údolím...
Je sobotní ráno roku 2000. Jarní úklid hřbitova. Šedesát hromad listí kupíme mezi stély. Barokní lvi se možná diví, žehnající ruce kohenů jakoby doprovázela slova žalmu: Nechť ti Bůh žehná a ochraňuje tě, nechť Pán nechá svou tvář zářit nad tebou... Stojíme při rozpadající se zdi a zaháníme žízeň vodou. Naše doušky a pohledy patří celému hřbitovu. Krásní před očima. Můžeme být spokojeni. I vítr přidává na síle. Kolem nás se probouzí zahrada z kamenných květů. Tu a tam kdosi ještě přiložil malý kamíneček. Není jich mnoho. Bude jich stále více.
Naše dílo se končí. Hnědá ropucha v koutě si oddychne. Blázni odjedou a budou vzdychat nad bolestmi rukou a zad. Nesu, nesu - šedesát hromad lupení. Smuteční vrby a datlové palmy na stélách se pohnuly. To vítr přidal na síle. Loučíme se. Cesty bláznů už bývají takové. Bylo nás čtyři. Pane Poláček, bude nás pět! Na podzim, až spadne poslední list, přijedeme se opět radovat! To už budeme vyšší, blíž u nebe, neboť jak praví Maharal: ...jako strom člověk může růst pouze vzhůru k nebi ze silných kořenů v zemi...
Můžete dočíst a můžete se také přijet podívat. Židovský hřbitov ve Větrném Jeníkově je asi 1,5 km jihovýchodně od městečka. Založen byl pravděpodobně na samém konci 17. století. Na ploše 960 metrů čtverečních je kolem 250 hrobů. Obvodové zdi jsou pobořeny, bývalá průchozí márnice je zničena. Rostou zde kaštany a javory a tráva. Je to překrásný kousek země. Jeho kouzlo je nepopsatelné.

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25

Zpět nahoru na začátek stránky