My se nejdříve vydáme k jedinému zdejšímu křížovému kameni. Poprvé jej zaznamenal JUDr. Emanuel Schwab ve svému soupise 100 alte Steinkreuze und Kreuzsteine publikovaném v roce 1935. Tehdy poznamenal, že se kámen nachází na rozcestí u kříže, při staré cestě vedoucí do Malého Beranova. Na jeho čelní ploše měl být vedle vyobrazeného kříže nápis HILGE a letopočet 1707. Naposledy byl kámen popsán r. 2003 v publikaci Zdeňka Jaroše Pamětní kameny na Jihlavsku. Ten však vedle letopočtu 1707 uvádí jméno GILGE.
Nedaleko odtud pak stojí velký kamenný polní kříž postavený Annou Schwarzovou z Kosova v roce 1877. Podle farní kroniky byl posvěcen jihlavským farářem Zodlem od sv. Jakuba dne 19. 5. následujícího roku spolu s dalšími dvěma kříži stojícími u Kosova a nikoliv 26. 8. 1877, jak je uvedeno v Nemovitých památkách Jihlavy.
Pokud jde o pověst, žádná se o kosovském křížovém kameni netraduje. Něco málo se však přece jenom objevilo. V roce 1777 byl v sousedních Handlových Dvorech zrušen dvůr a následujícího roku byly jeho pozemky rozděleny na pět dílů, které spolu s usedlostmi byly předány pěti poddaným do dědičného pachtu. Jeden z gruntů čp. 3 obdržel tehdy Martin Gilk, jehož příjmení bylo na mapě z r.1779 zapsáno jako Jilch. V roce 1849 pak na gruntě seděl Johann Gilch. Jméno na kameni tak připomíná nějakou nešťastnou událost, která někoho z rodu Gilchů toho roku potkala. Pokud jde o polní kříž postavený rodinou Schwarzovou, ta už v roce 1778 vlastnila v Kosově grunt čp.3 a hospodařila na něm až do počátku 20. století.
Na katastru Kosova stávalo jedno z jihlavských popravišť. Je vyobrazeno na plánu Jihlavy a okolí z roku 1647. Vedle názvu Galgen můžeme zřetelně vidět kamennou podezdívku velké čtvercové šibenice. V 18. století se v těchto místech rozkládala rámová pole jihlavského soukenického cechu. Staral se o ně mimo jiné jistý Karl Höck. Ten tady nechal postavit kapli, kterou v roce 1825 zachytil plán města Jihlavy coby Hökische Kapelle. Dnes po ní není ani památky.
Už už by se zdálo, že naše procházka kolem Kosova může končit, když jsem si vzpomněl na zažloutlé stránky Vlastivědného sborníku kraje jihlavského a na pověst o lakomci z Kosova. Tady je :
Před lety žil v Kosově sedlák Raichtrman. Studené mraky podzimku navlhčovaly strniska. Na obchůzce přistihl stařenu žebračku u svého pole, jak chystá okrajovati řepu, aby ukojila hlad. Vytrhl ji řepu a tou bušil do té vetché hlavy tak dlouho, až vypustila duši. Umírajíc klnula lakomci, že za hříšný čin nebude míti v hrobě pokoje. Brzy sám se odebral na věčnost a kletba se splnila. Ze záhrobí denně přicházel za noci do starého obydlí v podobě černého psa. Neklid ve statku stupňován byl odvazováním všeho dobytka. I se synem hovořil a prozradil mu, proč nemá v zemi pokoje. Strašidelný nepokoj ve statku ustal, když mrtvolu vykopali, do domu odvezli a tam několikrát zažehnali.
Pověst zaznamenal v roce 1923 jeden žák z Puklic. A dost možná, že se nepřímo váže i k našemu křížovému kameni, který je nepochybně připomínkou jakési nešťastné události končící smrtí. Přitom kosovskému gruntu čp. 1 se ještě ve 20. století říkalo "Reichthoma". Býval jedním z největších a tak není divu, že jeho majitel byl prostými lidmi spojován s lakotou a po dvou stoletích mu lidská fantasie přisoudila i podíl na smrti staré žebračky.