V těsném sousedství se nacházela hospoda Zum Mondschein, česky U měsíčního svitu, potom krátce U Slunce, dnes restaurace Pančava. Na opačné straně cesty byl veliký dvůr patřící rodině Waldhausenů, od kterých získala osada své první pojmenování - Waldhausen. Nad dvorem na jihovýchodním návrší se rozkládalo pole. Pomístní název Weinerisches feld by napovídal, že zde bývala v minulosti vinice. A těch bývalo, stejně jako chmelnic, všude kolem nespočet. Tak popisuje Pančavu s okolím nejeden kronikář. My pouze dodejme, že v současnosti zde stojí už jenom mnohokráte přestavovaný objekt hostince a mlýnu. Rozlehlý dvorový trakt s krásným barokním průčelím a vstupní branou do dvora už na protější straně neuvidíme. Navždy zmizel. V polovině minulého století byl postupně devastován a nakonec zbořen. Neméně krásný kamenný most přes Jihlávku, romantický motiv mnohých malířů a fotografů, byl zase z provozních důvodů v roce 1933 odstraněn a nahrazen betonovým.
Jeden z Waldhausenů prodal dvůr v roce 1663 městu Jihlavě, které jej pak spravovalo a mělo z něho nemalý užitek. Tak příkladně v roce 1672 činil čistý výtěžek 407 mandelů ozimů, 20 mandelů jařin, 54 mandelů ječmene, 100 mandelů ovsa a 4 vozy hrachu. Město si dvůr podrželo až do roku 1777, kdy došlo k jeho zrušení a o rok později, po rozdělení, byl předán dvěma zájemcům do dědičného nájmu. Prvními pachtýři byli Johann Zeizinger a Jacob Seemann. Část pozemků si i nadále podrželo město a něco málo obdělával Franz Müller z Jihlavy a Joseph Neübauer z Kosova. V roce 1849 byly grunty i s polnostmi nájemcům odprodány.
Tak jako v celém okolí Jihlavy, tak také v okolí Pančavy probíhala v minulosti těžba stříbra. Po většině šachet a odvalů dnes už není ani památky. Byly postupně buď zavezeny kamením z okolních polí a následně zatravněny či osázeny a nebo v době docela nedávné zarovnány rumem z městských demolic a "kočičími hlavami" z jihlavských uliček a náměstí. Podobně zmizelo ústí štoly sv. Antonína Paduánského vedoucí pod Kalkhübler - Gebirg neboli Kolíbl, která se nacházela po levé straně dnešní silnice, na stráni za mostem. Dílo bylo založeno v roce 1747 a o pár let později se zde marně pokoušel o štěstí havíř Kettner se svými dvěma syny. K obnovení důlní činnosti došlo v roce 1772, když za další rok byla stará 43 m dlouhá štola opravena. Po opuštění tohoto díla dosahovala délka štoly kolem 219 m. Jeho součástí byla ještě menší štola a pomocná šachta a také celá kaskáda hornických rybníčků táhnoucích se mírných návrším vzhůru směrem k jihovýchodu. V několika z nich se dalo po válce koupat a nebo sbírat v rákosí tzv. "čibuky" sloužící klukům ke kouření. Několik dalších šachtic se potom nacházelo na protějším svahu. Místo důlní činnosti dnes připomíná výtok chladivé vody poblíž zahrádkářské kolonie. Podobný byl rovněž pod kapličkou na druhém břehu proti mlýnu. Ten však byl sveden do rour a zmizel. Necitlivě opravená kaplička dnes slouží k uskladnění nářadí... Mnohem starší kutiště pak nalezneme, půjdeme-li po pravé straně Jihlávky směrem ke Staré plovárně. Na úpatí zalesněného svahu Lange Wand, U dlouhé stěny, dochovalo se několik jam s odvaly a také zajímavý násyp. Skoro se nabízí úvaha, že to je pozůstatek po sejpování a nebo byl součástí vodního díla k propírání vytěžené rudy či pohonu nějakého zařízení.
U dnešní Pančavy se podle některých historiků nacházela ve 14. až 16. století stará ves Borisowe čili Boříšov, jedna ze slovanských desátkových vsí patřících ke kostelu sv. Jana Křtitele ve Staré Jihlavě a v písemných pramenech poprvé doložená už v roce 1233. Boříšov byl podle mého zjištění ještě o jedno údolí blíže k dnešnímu Rančířovu, ale o tom až v některém z dalších povídání.
Historik A. J. Pátek píše v roce 1901 o Pančavě jen velmi krátce. Obsáhlejší je popis dr. A. Altrichtera z roku 1924. Oba se shodují v tom, že v roce 1901 zde ve dvou statcích a mlýně žilo 21 obyvatel, politickou obcí přináležela osada k Handlovým Dvorům a později k Helenínu a přifařena byla do Jihlavy.
Pokud jde o český název, vznikl podle Pátka od Pančavského dvoru, což ale není pravdou. Jak už kdysi uvedl historik PhDr. K. Křesadlo, je název Pančava (něm. Pantschawa) odvozen od "pančování" čili ředění vína vodou. To se dělo čas od času v každé hospodě, a zdejší nebyla zajisté výjimkou, zvláště když klientela v této oblasti neoplývala majetkem a peněz mívala poskrovnu. Také dříve frekventovaná zdejší cesta na Brtnici ztratila už od 18. století svoji důležitost a bohatých nocležníků a cestujících valem ubýalo.
Stráně pod Pančavou při pravém břehu Jihlávky byly až do roku 1926 pusté a patřily k obecnímu majetku tehdejší obce Helenína. Jejich rozloha činila 3 ha a navazovala na sadově upravené stráně Městské, dříve vojenské plovárny. Obecní zastupitelstvo se proto 15.6.1926 na návrh starosty Koukola rozhodlo celý pozemek zalesnit. Lesník továrníka Löwa, pan Hartl, stanovil potřebu asi 20.000 sazenic, které pak dodala školka v Horním Kosově za sníženou cenu 612 Kč. I přes počáteční nezdar a zaschnutí asi 8.000 kusů bylo zalesnění úspěšně v roce 1928 dokončeno a stráň byla nazvána "Jubilejní lesík" na počest 10. výročí založení ČSR. A to nejzajímavější nakonec. Z listnáčů byly ve smrkovém porostu vysázeny dva veliké letopočty 1918 - 1928. Jak asi vypadá současný pohled z letadla?
Zajímavé je rovněž nahlédnutí do statistiky. V pouhých, byť velkých dvou usedlostech, žilo tady v roce 1890 celkem 21 obyvatel. Na počátku 20. století máme údaje o celkovém počtu 16 osob. Z tohoto počtu bylo 5 Čechů a 11 Němců, všichni katolíci. Obecní katastr zaujímal rozlohu 123 ha. V roce 1930 zde stály dvě usedlosti opatřené popisnými čísly 6 a 7. První nazývané lidově "Hanesen" vlastnil Franz Benesch a po něm jeho žena Rosalie a čís. 7 zvane "Wondrak" patřilo Anně Reznikové a Elisabeth Wondrakové.
V současnosti už splynula Pančava s Jihlavou a stala se jejím předměstím. Ještě po druhé světové válce sem přicházeli návštěvníci na nedělní výlety spojené s posezením při hudbě, pivu, limonádě s brčkem a křikem kolem kuželny. O karbanících nemluvě. Cesta z Jihlavy bývala prašná, lemovaná stodolami na obou stranách silnice, kamenným křížem z 18. století a potom už kaštanovou alejí. Na vrcholu prudkého kopce před Pančavou, na vysoké mezi, stával tou dobou křížový kámen s vyobrazením dýky či mečíku a nečitelným nápisem včetně číslic. Nepochybně připomínal nějakou dávnou tragickou událost zakončenou mordem. Kam se poděl, kdo ví. První jeho popis nám zanechal v roce 1894 známý jihlavský lékař MUDr. Leopold Fritz. Okolní holé stráně poskytovaly v zimě lyžařům začátečníkům nemálo radostí z prvních jízd a prvních pádů. Však také sněhu padlo tehdy habaděj. Potok Jihlávka zas býval plný ryb a po válce se stal rájem klukovských výprav. Sem tam se ve vodě našly i zásobníky plné nevybouchlých nábojů a to bylo něco... Raději už dále nevzpomínat. Dobře to dopadlo.
Zmínili jsme se o jednom křížovém kameni. Nebyl v této oblasti jediný. Při cestě z města nebylo možné minout bez povšimnutí kámen v zatáčce nad Žampachovými. Při výstavbě Znojemského mostu byl zabudován do podpěrné zdi a tak si jej můžeme prohlédnout. Mimo prostého latinského kříze jsou na něm znázorněny obrysy kladiva a sekery. Ale pojďme k dalšímu kameni. Byl umístěn vedle hráze malého rybníčku Röhrenteich kousek za mlýnem směrem k Sasovu a byl dokonce opatřen mimo kříže také letopočtem 1514. Dnes po něm není ani stopy a rybníček lze spatřit už jenom na mapách z 18. a 19. století, neboť v současnosti se zde rozprostírá louka sloužící coby výběh pro koně. Naše další putování půjde přes Pančavu po pěšince při potůčku vzhůru směrem ke Studénkám, jak nám cestu popsal náš známý MUDr. Fritz. Tady byl umístěn mezi starými stromy křížový kámen s vyobrazením jakéhosi kolečka a kosy či srpu. Dochovala se pověst, že zde byl zabit malý chlapec jdoucí pro chléb. Vrah prý mu tenkrát sebral pouhé 4 krejcary. Kolečko tedy mělo znázorňovat peníz. I kdyby šlo o zlatku, byl by to hrůzný čin. Jenže, pro peníze se vraždí i dnes...
Vyjděme proto raději na návrší Kalgbergu, Kalghüblu, lidově Kolíblu a popojděme po silnici směrem k Přísece. Tady stály hned dva pozoruhodné památníčky. Oboustranně opracovaný křížový kámen s latinskými kříži, na čelní straně navíc opatřený málo čitelným nápisem, snad IANUS, a nevelkým erbem, sladovnickým prkénkem zv. limpa, šipkou z kuše a letopočtem 1502 nebo 1504. Opět místo loupežné vraždy, dost možná sladovníka Hanuše, vezoucího si peníze utržené za prodej ječmene či chmelu. Ten jediný zde stojí dodnes. A nakonec to nejzajímavější, byť se smutným koncem. Poblíž tohoto místa stával překrásný a bohatě zdobený rokokový kříž s obrázkem kočáru taženého koňmi. Velmi dobře se na něj pamatuji. Už nestojí. K velké škodě nás všech. Po několika přeraženích a následných opravách zmizel. Jakoby se do země propadl. Stejně tak končí pověst, podle které se v tomto místě propadl do země vozka i se svatebními hosty v kočáře. Koně se tehdy nechtěli hnout z místa a když nepomohl bič, došlo na láteření a rouhání se Bohu. Tehdy se země otevřela a za burácení hromu se všichni propadli do pekla. Krucinálfagot, to by nás dneska zůstala jen hrstka. A proto dobrá rada na závěr. Neláteřit - radovat se!