V jihlavském archivu si dnes můžeme prohlédnout několik listin, které se svým obsahem týkají Hosova. Nejstarší je z roku 1465 a podle ní patří Hosov do majetku Vacka a Oldřicha Bavorčíků, jihlavských měšťanů. Mnohem důležitější je list ze dne 4. dubna 1498, kdy Dorota, dcera nebožtíka Jana Schemelczara, prodává Hosov s Vílancem a Beranovcem městu Jihlavě za 700 kop grošů míšeňských. Další zajímavostí je papírový lístek z roku 1525, ve kterém žádá Schimko Rothensell purkmistra a městskou radu v Jihlavě o poshovění v záležitosti dočasného bezúspěšného dolování v okolí Jihlavy a mimo jiné také u Hosova. Tragické období třicetileté války tuto ves příliš nepostihlo. Snad jen příhoda se švédskými vojáky, kteří marně naháněli jednoho zdejšího sedláka, zůstala nejen v povědomí starousedlíků, ale byla navždy zapsána na Božích Mukách letopočtem 1645. Sedlák prý se zachránil útěkem do močálů. Zmíněná Boží Muka nezachránil začátkem osmdesátých let tohoto století nikdo... "To všecko vodnes čas" - na radlicích buldozerů.
Lánová komise zde v roce 1678 napočítala celkem 13 usedlíků. Tento stav se zde udržoval po celá dlouhá staletí. Pak přišel rok 1749. Jeden ze zdejších láníků byl postižen požárem domu, ale vyvázl i s rodinou bez úhony na zdraví. Rozhodl se poděkovat Prozřetelnosti a za souhlasu nadřízených postavil na návsi kapličku zasvěcenou Nejsvětější Sv. Trojici. Některé prameny chybně uvádějí, že Svaté Rodině. Na kamenném ostění nad vchodem je dodnes patrný text: 17 MP - NH 49, což znamená, že kaple byla zbudována v roce 1749 Mathesem Pistauerem a NH značí Nachbar Hossauer čili sousedem hosovským, jehož jméno je zachyceno v gruntovní knize z let 1650 - 1790, uložené v archivu v Jihlavě. A dodeejme ještě, že jako věřící a vážený muž nechal postavit nedaleko odtud pěkná kamenná Boží Muka.
Co dodat dále? Snad jen to, že o kapli píše krátce A.J. Pátek ve Vlastivědě moravské - Jihlavský okres, kde zmiňuje oltářní obraz Útěk sv. Rodiny do Egypta. Ten se spolu s několika dalšími předměty dodnes dochoval a to díky jedné hosovské rodině. Kapli samotnou však stihla lidská lhostejnost a vandalství a v nedávné minulosti byla doslova na spadnutí. Úspěšné budování socialistické vesnice se jí jaksi vyhnulo. Nějaký čas sloužila jako "neveřejný záchodek". Pozdní generální přestavba ji sice vrátila původní tvář, ale byly při ní, jistě omylem, otlučeny barokní ilusivní malby. Ani okolí tehdy nebudilo dojem, že by šlo o kulturní prostředí vesnické návsi. Jedním slovem, byla to hrůza se zde rozhlížet.
Kaple však stojí. Dobré dílo dobrých lidí se podařilo. Při této příležitosti by byla škoda nepřipomenout si císařskou studánku pod návsí. O ní vypráví krátká pověst, že když císař Zikmund v listopadu roku 1420 prchal z Prahy po prohrané bitvě pod Vyšehradem, zde se zastavil a napil se chladné vody. Od té doby se studánka nazývala Císařskou. Pověst tím končí a věhlasná studánka také. Zmizela pod hromadami popela a sutě. Ale co, císařové nejsou, studánkové víly šly do pohádek a voda se kupuje v plastikových lahvích.
Tahle obec měla vůbec smůlu. Dvoje gotická Boží Muka někdo zcela zničil a k tomu ještě dva křížové kameny. Všechny ty památky zdobily Hosov více jak 400 let. Zůstal jen jeden jediný křížový kámen hned vedle kapličky. Také kaskáda rybníčků západně od vsi se začala zavážet popelem, ale i tato devastace utichla. V posledních letech se zde postavila celá řada nových rodinných domků. Staví se i dnes. Při pohledu na hodně starou pohlednici je však člověku nad tím vším nějak smutno. Kam asi budou chodit malíři za dalších sto let? Oto a Jindřichu Bubeníčku, i vy, Mistře Jambore, buďte rádi, že odpočíváte ve starožitnostech.