Jak víme, bylo zdejší území někdy krátce před polovinou 13. století kolonisováno německy hovořícími osadníky. Celá řada původních českých a moravských vsí získala tehdy ještě další, zcela nová, německá pojmenování. Nelze rovněž vyloučit, že řada českých názvů zanikla a v některých případech mohlo dojít i k zániku vsi samotné, pokud neskýtala možnost dalšího rozvoje nebo tomuto rozvoji vlastní polohou bránila. Odborníci soudí, že na území rodícího se královského města Jihlavy takový případ nastal. Mohlo jít o jednu či dvě staré vsi. Tak, a teď, pátrejme... Písemných pramenů je jako šafránu. Pomístní názvy starých tratí upomínající na stará sídliště se objevují jen sporadicky. Většina se týká vzdálenějších míst v okolí Jihlavy. Několik zaniklých vsí se přesto podařilo tímto způsobem po takřka 700 letech lokalisovat. Žďárek však doposud odolává...
Obraťme proto naši pozornost k nejstarším písemným pramenům uloženým v jihlavském archivu. První listina se zmínkou o Henčovu byla vyhotovena 13. září 1509 králem Vladislavem II. Uděluje v ní Jihlavským právo, aby jejich vsi na české straně "...tvrzi wesky male jmenem messin, pierpawmhoffe a hainzendorff..." odváděly všechny platy a daně na Moravu. Jak mnozí jistě poznali, jde o Měšín, Hruškové Dvory a náš Henčov. Pokud jde o zápisy v jihlavkých městských knihách, objevuje se první k datu 1359 a to v první knize, na první stránce: "Ulricus Heynczendorfus" neboli Ulrich z Henčova, což je nejen nejstarší písemná zmínka o této vsi, ale také první její známý obyvatel. Pak následují další zápisy: Hainczendorf, Hanczendorff, Hantzendorff, až do konečné podoby Heinzendorf v roce 1846. Z této doby je rovněž znám první český název Henčov, později Hinčina.
Mohl by německý název vsi připomínat, byť vzdáleně, Žďárek, žďáření, vypalování? Dr. A. Altrichter poukazoval na vznik z osobního jména Heinz, jmenovaní nevyloučili ani domácí podoby Heino či Hanno - "Heinzova ves". Historik A.J. Pátek usuzoval na vznik z osobního jména Hynek či Hynce. To vše by nasvědčovalo tomu, že půjde o osídlení z druhé poloviny 13. století, z období tzv. vnější kolonisace, kdy v okolí Jihlavy došlo postupně k objevům ložisek stříbrných rud a k zakládání hornických osad. Proč se tedy objevuje v písemných pramenech výhradně Sarek, a to ještě v roce 1304 (!), zatímco Hainzendorff až roku 1359! Mám důvod se domnívat, že u zrodu německého pojmenování mohlo být slůvko "heiss" - žhavý.
Podíváme-li se na půdorys Henčova z roku 1778 a na plužinu ve tvaru klínových záhumenic doplněnou dělenými úseky, můžeme ves tohoto typu zařadit mezi tzv. lesní návesní vsi. Konečně, ještě koncem 18. století pokrýval větší část katastru les. V té době se Henčov skládal ze dvou částí. Východní tvořilo půlkruhové seskupení šesti stavení s vodním zdrojem uprostřed a původně s jednou cestou přicházející od západu, od Jihlavy. Západní část vsi byla založena na předsunutém místě na návrší. Šlo patrně o dvorec rozdělený později na tři samostatné usedlosti. Od poloviny 19. století až do roku 1945 zde na velkostatku o rozloze 402 ha hospodařil průmyslník K. Löw z Helenína.
Z uvedených skutečností by vyplývalo, že k založení vsi došlo už počátkem 13. století na předem vymýceném a vypáleném prostranství a na výhodném jižním návrší chráněném lesy ze všech stran. Způsob založení se pak odrazil i do prvotního jména Sarek. V žádném případě nešlo o ryze hornickou osadu zakládanou obvykle neplánovaně a chaoticky v těsném sousedství dolů a bez předem organisované plužiny. Přesto nelze vyloučit, že by se v blízkém okolí nedolovalo. Nasvědčují tomu nejen lesem zarůstající pinkoviště, ale příkladně i pomístní název "beim Dammwiesen," U hrází, jinak místo zaniklých rybníků v loukách vedle lesa.
Pomístní název "Tuchmacher Leiten" z počátku 19. století zase poukazuje na další rozvoj soukenictví v okolí včetně zřizování rámových polí na pozemcích méně vhodných pro zemědělskou činnost. Jinak ve všech blízkých mlýnech byly tehdy instalovány valchy, neboť jediná řeka Jihlava poskytovala těmto zařízením dostatek odpovídající vodní sily.
Hojnost zápisů v první městské knize svědčí o významném postavení Henčova, který patřil k jihlavským kmenovým vsím ležícím na českém území. Přesto zůstával malou vsí, což bylo dáno okolním členitým terénem s hlubokými stržemi. Od 15. do 17. století zde trvale přebývalo 7 osedlých. Z rejstříků městské sbírky je patrné, že v období husitských válek neplatila tato ves téměř žádné poplatky, což by nasvědčovalo tomu, že bývala častěji pustošena. Velká pohroma ji postihla za třicetileté války, když byla 26. února 1646 švédskou posádkou okupující Jihlavu vypálena. V průběhu těchto tragických let zde takřka polovina všech gruntů zpustla. Od konce 17. století se však počet usedlíků opět ustálil na 7, z nichž polovina vlastnila pozemky o rozloze jednoho lánu (cca 20 ha) i více. Po roce 1750 byla ves přičleněna k území Moravy.
Život tady býval rušný, lidé přicházeli z daleka a zase odcházeli, především pak do blízké Jihlavy. Z roku 1425 známe zdejšího Hannse tovaryše, Michela seczera, sazeče čili typografa, Peschera a Jenikawera, který se v roce 1420 vystěhoval z dnešního Větrného Jeníkova, Nicolause Heinzmani de Puschhofen čili obyvatele z později zaniklého Boříšova, dalšího Nicolause a Hannse a konečně Michaela de Przibislauia, z Přibyslavic a jistého Cremsera, jehož rod zde pobýval ještě v 16. století. Spojení sazeče a (dost možná) papírníka z Přibyslavic by mohlo svědčit pro papírnu s tiskárnou. Jména ze 16. a dalších století svědčí o trvale národnostně smíšeném obyvatelstvu: Brosl, Pable, Jacob, Matausch, Proksch Mattl, Herman, Neubauer, nelze vyloučit ani přítomnost Židů - Siemandl Koscher, Veith Neu Wirth. Příjmení Schneller, Teltscher, Boudalek či Bodelik nebo Kütler, se objevují v okolí až do 20. století. Mimo rolníky zde nalezneme krejčí, hrnčíře a řadu dalších řemeslníků.
První katastrální plán vsi z roku 1778 nám předkládá nejen přehled všech rodin obývajících 9 zdejších gruntů, ale také pohled na vzdálenější soubor staveb s popisnými čís. 10 - Holy Mühle, stojící při řece Jihlavě a složený ze 3 objektů. Pojmenování Hulův mlýn nalezneme ještě v písemnostech z poloviny 20. století. Zde se nejen mlela mouka a v hamru drtila stříbrná ruda, bývalo to místo důležitých veřejných setkání a schůzí. Jedna z nich, smuteční, se konala 21. září 1937 u příležitosti úmrtí našeho prvního presidenta T.G. Masaryka. Tryzny se zúčastnilo snad všechno obyvatelstvo z okolí, aby vyslechlo nejen projevy představitelů okolních obcí, ale také rozhlasové vysílání smutečních projevů, což zaznamenal jeden z kronikářů. V blízkosti mlýnu procházela stará cesta k Meziříčí a Brnu a býval tady důležitý brod přes řeku Jihlavu, později nahrazený dřevěným a pak obloukovým kamenným mostem, který byl v roce 1934 odstraněn a na jeho místě vystavěn most betonový. Dnešní železobetonový přemostil nejen řeku, ale také železniční trať.
Vzhled zdejší domovní zástavby ovlivnila především výstavba nových domů a rekonstrukce starých v období let 1927 až 1935. Stavební archiv nám předkládá jména jak stavebníků, tak také stavitelů. Počínaje architektem z Brna a konče zednickým mistrem z Velkého Beranova. Nejčastěji se zde objevují stavitelé J. Janda a E. Bumbálek z Luk, K. Rejchrt, V. Liška, B. Miksche a R. Janko z Jihlavy. Dům pro správce velkostatku a tzv. lovecký zámeček v lese před Henčovem zadal v roce 1922 továrník a velkostatkář v jedné osobě, Karl Löw, architektu F. Hulovi z Prahy - Dejvic a vlastní realisaci známé jihlavské stavební firmě ing. K. Weignera.
Podle kolaudačních protokolů víme, že pod správu zdejší obce patřila za první republiky rovněž dolní část osady Nových Domků při státní silnici na Brno, lidově nazývaná "Zlámané jelito". Jak píše historik Pátek, pojmenování obdržela proto, že "...kdysi vozka s velikým nákladem tudy jedoucí právě v místech, kde stojí "Domky," zlámal část vozu, kterou tehda nazývali "jelitem"; i musil tu po celou noc a den státi, nežli vůz uvedl do pořádku".
A další zajímavosti? Až do roku 1930 sem pošťák přinášel dvakrát denně poštu a balíky ze sousedního Helenína. V témže roce zde byla zřízena místní knihovna. V předvečer 28. října 1930 vypukla v kraji sněhová bouře, při níž orkán dosahoval rychlosti 150 km/hod. V polesí velkostatku vyvrátil a polámal stovky stromů. Spousty napadeného sněhu a závěje znemožnily dětem návštěvu školy v Heleníně. Připomeňme si, že do roku 1872 docházely zdejší děti do školy v Kosově a teprve potom šlapaly jen poloviční cestu do Helenína. V roce 1932 byla obec elektrifikována, když byla připojena na Löwovu elektrárnu v Malém Beranově. Bez zajímavosti není ani výstavba hospody na návsi, o kterou tvrdošíjně usiloval továrník Löw, aby se realisovala na jím určeném místě a ani o centimetr stranou. Po delším bezvýsledném dopisování se zastupiteli pohrozil dokonce zrušením nabídky. Archivní dokumenty o pokračujícím jednání mlčí, ale podle sdělení pamětníků se hospoda nakonec postavila. Dnes slouží k bydlení.
Vynechat bychom neměli ani blízké letiště provozované od poloviny 30. let 20. století naší armádou a po druhé světové válce jihlavským aeroklubem. Ještě dnes si vzpomínám na první slavné letecké dny a na svůj první let v zeleném hornoplošníku pilovotaném bývalým anglickým válečným letcem, kterému se v roce 1939 podařilo uprchnout z protektorátu do Anglie. Byl to tehdy pro mne úchvatný a dodnes nazapomenutelný zážitek, stejně jako vystoupení leteckého akrobata na hrazdě zavěšené pod letadlem, které mělo takřka tragickou dohru. Snad si ještě někdo jiný vzpomene...
Statistika uvádí, že v roce 1880 zde žilo 103 Němců a 68 Čechů. V roce 1910 už 142 Čechů a 126 Němců. V roce 1945 muselo zdejší obec opustit posledních 6 německých rodin. Na jejich místo přišlo za pár let pár jiných německých rodin z oblasti Jeseníků. Tak šel život...
Část romantického údolí s rybníčkem a blatouchy posloužila nedávno jako skládka. A protože místo už je plné, a s budováním hory se zde zatím nepočítá, přijíždějí desítky opozdilců a odhazují modré pytle s odpadem kde se jen dá. Krásný vzhled je na ten Boží svět... Zdejší starousedlíky to pěkně štve a televizní krteček by jistě řekl: Ach jo... Lidi!!!