Je svatou pravdou, že před bolestmi a smrtí v životě neunikne nikdo. Ale smysl svým bolestem, ba i své smrti můžeme dát my sami. Tato velmoc spočívá v našich rukou, v naší svobodné vůli. Proto na nás je, jaký smysl my sami své smrti dáme. Je velikým rozdílem, umírá-li člověk proto, že měl ve svém srdci záští a nenávist k bližnímu, jestliže chtěl zotročit a znásilnit všechny, ostatní národy, odňat jim svobodu a rozbít obraz Boha v nás znásilněním svobodné vůle člověka, nebo umírá-li člověk proto, že miluje svého tatínka a maminku, domov svůj i svoji mateřskou řeč, svůj národ a svoji vlast. Vždyť láska k matce, domovu, mateřské řeči i vlastnímu národu je nám dána Bohem samým již od kolébky! Tu jsme ssáli mateřským mlékem z prsu matčina. Ano, vědět, proč trpíme a vědět, proč a pro koho umíráme, to je nejen náplní a hlubokou filosofií života, ale též andělem útěchy, posily, pokoje a lásky ve chvílích nejtěžších. S tímto vědomím, smyslem i láskou trpěli a umírali čeští synové a české dcery na popravištích, ve věznicích a v koncentrácích. S tímto vědomím se svým českým lidem trpěl a umíral i jeho kněz. Vždyť byl to kněz, syn české matky a téže země, který trpěl nejvíce se svým lidem, a proto také nejvíce naléval síly a útěchy do bolestmi a úzkostmi se svírajícího českého srdce s pevnou vírou a sílící nadějí, že bude lépe. Láska k domovu i zuboženému a trpícímu českému lidu ho stavěla do popředí boje o vítězství lásky, pravdy a spravedlnosti nad nenávistí, záštím, lží a podvodem, brutalitou a pýchou germánské rasy. Na co nestačil sám, vyprošoval a odporučoval do zvláštní ochrany Božského Spasitele a jeho přesvaté Matky. To dobře věděli gestapáci, a proto jejich bdělé oko neznalo únavy. Jejich sadistická vášeň přímo vyhledávala ukojení na obětech těchto duchovních velikánů.
Vždyť milující a zároveň trpící česká duše přímo přitahovala konstrastující okovanou botu esesmana.
Proto přišli gestapáci a esesmani ukojit své sadistické, vražedné a loupežné choutky do novoříšského kláštera. Pozdního večera, koncem měsíce lásky a Královny máje, vtrhli gestapáci s esesmany do klášterní oratoře, aby tam z tiché modlitby za náš lid vytrhli naše premonstráty a ukázali jim svou brutální moc, která se nelekala nižádných podvodů, lží a násilí, jen když ukojila svoje perversní choutky. Dvanáct novoříšských premonstrátů bylo tak zatčeno 29. května 1942 na rozkaz berlínského gestapa jihlavskou odbočkou. Šest set esesmanů, ozbrojených až po zuby kulomety a strojními puškami, přijelo na těchto dvanáct řeholníků. Ba i nože musili odevzdat při svém zatčení, aby snad některý z nich se nebránil. Opat sám, který lnul velikou láskou ke svému řeholnímu domu, když vycházel z domu naposled, klekl a políbil práh. Avšak projev této úcty i lásky k domovu byl odměněn brutálním kopnutím esesmanskou okovanou botou, která však nemohla zamezit vítězství lásky, s níž žehnal svým bratrům opat, když ho vedli podél nich ke klášterní stěně. Za bouřlivé noci odvezli všechny do Jihlavy; hrom bil do kláštera... Z Jihlavy byli navrženi k trestu smrti a jako nejtěžší zločinci v okovech posláni do Brna.
Trest smrti změněn v likvidaci v koncentračním táboře osvěnčimském.
Ihned po příchodu do koncentráku lékař ve zbrani SS otravnou injekcí vraždí Dr. Norberta Hrachovského 18. ledna 1943. Dva dny nato hážou na auto těžce nemocného 72 letého faráře Zikmunda Záběhlického, aby se šel "vykoupat" do plynové komory. Stařičký převor Vavřinec Novotný neslyší, ba ani již nevidí; proč ubírá jinému místo v koncentráku, nač mu dát k jídlu rábku? Je zbytečný, není schopen těžké práce, neumí se již ani postavit řádně k apelu, a proto ho zavraždili 27. ledna 1943. Opat Pavel Souček zmírá vysílením již 28. ledna 1943, ježto zhoubná nemoc mu ukradla poslední síly, které mu zůstaly po sedmiměsíční vazbě v Kounicových kolejích a s nimiž za pomoci svého nynějšího nástupce ještě došel do koncentračního tábora osvěnčimského. Za měsíc nato dne 25. února 1943 chrlí krev v plynové komoře ústa mladého kněze Siarda Nevrkly, který jediný zůstal potěchou své stařičké matce ze čtyř dětí, a nyní ho Himlerova cháska vraždí proto, že ho nemoc vyssála a on není schopen dále těžké práce.
Tak trpěli a umírali novoříšští premonstráti v koncentračním táboře v Osvěnčimi, jimž budiž věčná čest, památka i vděčnost osvobozené vlasti!

Heřman Josef TYL

Stará pohlednice, POZDRAV Z NOVÉ ŘÍŠE, vydaná nákladem Josefa Krejčího, obchodníka. Stará, ale nepoužitá, snad přiložená pro lepší poznání tohoto místa. A pak už jen zažloutlé stránky dopisů psaných na stroji nebo rukou. Kousek tragické historie samostatného kláštera řeholních kanovníků premonstrátských v Nové Říši, tehdy, v roce 1954, v okrese Dačice. Tak vypadá první setkání s archivními dokumenty padesátých let uložených ve Státních okresním archivu Jihlava ve fondu JNV - církevní odbor.

Vstupme do historie v doprovodu církevního tajemníka v Dačicích, který dne 22. prosince 1949 píše svým nadřízeným:

"Klášter byl založen koncem 15. století majitelem panství v Červeném Hrádku. Žije v něm toho času 5 řeholníků, 6 řeholnice a 8 noviců. Všichni jsou státní přísl. ČSR a národnosti české.
Mimo řádových kněží a řeholnic žije v klášteře 3 služebné osoby. Zaměstnávají se v zahradě, která má výměru 3 ha. Politická situace v klášteře jest, možno označit za reakční včetně opata, který udává zaměření kláštera. Zaměření řeholníků se řídí podle opata, který jest odpůrcem dnešního lidovědemokratického státního zřízení. Svého času byli v klášteře ubytováni Msgr. Šrámek a Hála jako vězňové. Není známo, že by se v klášteře konaly schůzky věřících, klášter žije isolovaně od věřících a okolí a není možno označiti, oblíben u veřejnosti, pro své politické zaměření. Vlivnou osobou v klášteře jest opat Augustin Machalka, jeho charakteristiku přikládáme. (Následuje popis klášterních budov a vnitřního uspořádání - pozn. autora) Klášter měl dříve čtyři dvory k obhospodařování, nyní mu byla po provedení pozemkové reformy ponechána pouze zahrada ve výměře 3 ha. Vklady, cenné papíry apod: Vklady vázané Kčs 5.315.930,-, Vklady volné Kčs 593.712,80, Cenné papíry Kčs 684.000,- (stav k 1.4.1949). Finanční stránka kláštera jest dobrá (není zadlužen). V klášteře jest velice cenný archiv a knihovna asi o 14.000 svazcích".
Ve složce je založen odborný seznam, vypracovaný pravděpodobně později, kde se uvádí celkový počet obyvatel kláštera 25 osob. Závěrem je připsáno: "Klášter by se hodil jako rekreační středisko, obzvlášť veliká zahrada a krásné okolí by se tomuto účelu velice hodilo. (A připsáno tužkou) Předáno osobně 2.9. soudruhu Coufalovi, taj. komise lid. správy v Jihlavě".
Jeden seznam následuje za druhým. Do konce roku 1949 je jich několik. Zájem je o všechny kláštery i kongregace na území okresu Dačice. Není pochyb o tom, že obdobně byly sledovány všechny kláštery v celé republice. Veškeré církevní instituce. Jméno za jménem tu defilují kněží i řádové sestry. Evidováno je i sídlo vrchního ústředí, většinou Řím, a dále sídlo ústředí v ČSR, národnost, státní občanství a další podrobnosti.
Následuje seznam všech obyvatel kláštera. Nás může zaujmout např. Vladimír Metoděj Vitula, narozený 7.6.1921 v nedaleké Kamenici u Jihlavy, mající v klášteře v Nové Říši hodnost kaplana. Data narození, hodnosti, vzdělání, u noviců bydliště rodičů a pak další krátký seznam se jmény dočasně nepřítomných v tomto klášteře: Dr. Augustina Machálka, opata nar. 14.9.1906 a Stanislava Bartáka, kaplana a provisora, nar. 3.1.1915. Pak obdobný seznam psaný tužkou, kde jsou ještě čtyři jména studentů theol. fakulty: Kratochvíla, Kožišníka, Veselého a Pálky. Datum 1. března 1950. Na jednom z listů je perem psaná poznámka: "Jak již sem bylo sděleno řím. kat. adm. Jos. Havránek ze Starého Hobzí kázal o čihošťském zázraku". Co všechno musel takový církevní tajemník stačit zapsat a udělat! Dne 11. března 1950 dostává z KNV Jihlava příkaz zaslat fotosnímky klášterů v Nové Říši, Dačicích a v Kostelním Vydří. Snímky požaduje jistý soudruh Nováček v SUC I. odbor (jedná se o Státní úřad pro věci církevní v Praze - pozn. autora), neboť první zásilka z 28. prosince 1949 mu nedošla. Průvodní dopis obsahuje rovněž zmínku o náčrtech či pláncích všech tří klášterů, které se rovněž ztratily. Věty jsou napsány doslova takto: "Jelikož se tato zásilka ztratila, zasílám též náčrty obou tří klášterů. Podotýkám, že klášter v Kostelním Vydří se skládá z jedné budovy. Rozloha této budovy odpovídá rozloze fary. Jiných budov klášter nemá, což jest vidno z přiloženého náčrtku".
Dne 5.8.1949 obdržel MNV v Nové Říši dopis označený jako DŮVĚRNÉ! Kultový referent ONV Dačice žádá o sdělení jmen sester premonstrátek ze Svatého Kopečku, které se zdržují v novoříšském klášteře. Je třeba uvést jména světská i duchovní a data a místa narození. Závěrečná věta dopisu zní: "Šetření proveďte se vším ohledem a použijte k tomu pokud možno policejní hlášení". Je třeba říci, že zřízení pobočního řeholního domu sester premonstrátek se setkalo na KNV v Jihlavě s velikou nevolí, což bylo rovněž oznámeno Biskupskému ordinariátu v Brně dne 2.9.1949!
Je nepochopitelné, že právě v této složce je založen drobný tisk nazvaný BALADA NOVOŘÍŠSKÁ, který v roce 1945 vydal vlastním nákladem klášter premonstrátů v Nové Říši a vytiskla Brněnská tiskárna v Brně. Autorem úvodního textu je zdejší řeholník Heřman Josef Tyl, autorem kreseb K. Dostál a básně, Nová Říše (Klášter 1942), Osvěnčim a Siard, napsal Jos. M. Sedlák. Na druhé straně titulního listu je vlastní rukou převora Rajdy napsáno:
V Jihlavě a Brně - Kouničkách jsme to 8 měsíců všichni při velkém hladu vydrželi do 16.1.1943, nikoli však v té hrozné mordýrně Osvěnčimi. Tam jsme přijeli večer 16.1.1943 a hned umírali bratří - kněží: 18.1., 20.1., 27.1., 28.1., 25.2.. Na živu zůstali a po 7 měsících byli 18.8.1943 posláni do Buchenwaldu a sice:
1. Štěpán Jakub Rajda, děkan, nejstarší 71 letý, v Osvěnčimi 2 kráte operovaný a kde prodělal i oboustranný zápal plic a na váze 32 kg ztratil.
2. Augustin Machalka, provisor - ekonom kláštera, nyní opat - prelát.
3. Gilbert Bednář, kaplan.
4. Heřman Tyl, novicmistr, nyní převor v Teplé.
Potom po 16 měsících byli jsme zavezeni 5.1.1945 do Dachau, kde nás Američané vysvobodili 29.4.1945 v pravý čas, neboť našel prý se Himlerův rozkaz, abychom všichni vězňové - počtem 33.000 - byli zastřeleni!
RAJDA, převor.
A zastavme se ještě u poslední části úvodního slova Heřmana Josefa Tyla:
Ihned po příchodu do koncentráku lékař ve zbrani SS otravnou injekcí vraždí Dr. Norberta Hrachovského 18. ledna 1943. Dva dny nato hážou na auto těžce nemocného 72 letého faráře Zikmunda Záběhlického, aby se šel "vykoupat" do plynové komory. Stařičký převor Vavřinec Novotný neslyší, ba ani již nevidí, proč ubírá jinému místo v koncentráku, nač mu dát k jídlu rábku? Je zbytečný, není schopen těžké práce, neumí se již ani postavit řádně k apelu, a proto ho zavraždili 27. ledna 1943. Opat Pavel Souček zmírá vysílením již 28. ledna 1943, ježto zhoubná nemoc mu ukradla poslední síly, které mu zůstaly po sedmiměsíční vazbě v Kounicových kolejích a s nimiž za pomoci svého nynějšího zástupce ještě došel do koncentračního tábora osvěnčimského. Za měsíc nato dne 25. února 1943 chrlí krev v plynové komoře ústa mladého kněze Siarda Nevrkly, který jediný zůstal potěchou své stařičké matce ze čtyř dětí, a nyní ho, jedenatřicetiletého, Himlerova cháska vraždí proto, že ho nemoc vyssála a on není schopen dále těžké práce. Tak trpěli a umírali novoříští premonstráti v koncentračním táboře v Osvěnčimi, jim budiž věčná čest, památka i vděčnost osvobozené vlasti!
A dodejme ještě závěrečnou sloku básně Siard: A ty, poutníče, až staneš v Nové Říši v chrámu Páně, vzpomeň mnichů umučených, pomodli se za ně! Jejich místa, hle, jsou opuštěna, krví jejich vlast též byla vykoupena...
Stud a divný chlad táhne z těchto stránek. Není divu, že si minulý režim uschoval pečlivě i tuto knížku. Žaluje na stejné krutosti komunistické totality. Ti, kteří přežili nacistické běsnění a chtěli u Boha vyprosit dobro pro tuto zemi, dočkali se krutostí v nových lágrech. A někteří zaplatili ve vykonstruovaných procesech vlastním životem! A ty, poutníče, až staneš v Nové Říši ...nezapomeň, n e z a p o m e ň !!!