Už ve středověku potkáváme cikánské kočovníky potulující se po Evropě. Od zdejšího obyvatelstva se sice lišili, ale ke konfliktům docházelo až v průběhu 16. století, kdy je proti nim vydávána řada patentů. O jejich vyhánění se na sklonku následujícího století starali krajští hejtmané. Rozsáhlé policejní akce měly za úkol zabezpečování pořádku, což v praxi znamenalo stíhání nejen vrahů a zločinců, ale i žebráků a cikánských kočovníků. Vrcholem byl patent císaře Leopolda I. z roku 1697, kdy byli všichni Cikáni vypovězeni ze země pro napomáhání tureckému nepříteli zakládáním požárů. Následujícího roku pak vydal místodržící Českého království další nařízení, aby do tří dnů opustili Cikáni tuto zemi, jinak že budou oběšeni. Když ani toto opatření nebylo dost účinné, byli dalším patentem roku 1697 prohlášeni za psance, což znamenalo vyvraždění všech mužů a ženám a dětem měly být uřezány nosy a uši a poté mělo následovat jejich vypovězení. Navzdory těmto krutým postihům však Cikáni dál procházeli naší krajinou a tak císař Karel VI. nařizuje roku 1721 popravovat i ženy a děti dávat na "křesťanskou převýchovu". Ke zmírnění trestů dochází až za vlády Marie Terezie, kdy mají být pouze vykazováni ze země a teprve při opakovaných návratech mají být trestáni smrtí. Koncem 18. století však přece jen dochází k ojedinělým pokusům o asimilaci a k trvalému usidlování se na některých panstvích, což císař Josef II. podporuje. Přesto žijí Cikáni isolovaně, neboť jejich výrazně odlišný životní styl, který je po generace provází, je neustále od ostatních odděluje.
V okolí Jihlavy jsou známy dvě staré cikánské lokality a to ve Stříteži a na jamenském panství, především v Jamném, Rybném a Řehořově.
Ve Stříteži žily nepřetržitě asi 150 let tři cikánské rodiny Krausových. Nejprve se hlásily k národnosti německé a jejich děti byly posílány do tamní německé školy. Od roku 1924 pak do školy české. Jako katolíci často chodívali do kostela a potrpěli si na církevní obřady. Proto byla v minulosti nazývána Střítež hanlivě "Cikánov" a místní farář prý "cikánským farářem", o čemž svědčí zápisky tamního kantora. Jejich obydlí bývalo za vsí v pastoušce. Okna byla zalepena papírem či ucpána slámou. V jedné světnici žilo až 20 osob, koza, pes i drůbež. V domě se zdržovali především v zimě. S prvním sluncem mizeli do světa. "Á, to vědí, jak se ukáže boží sluníčko, tu nemáme žádného stání, musíme dál, to už máme v krvi. Jsme jako ty vlaštovky", říkávala prý jejich stará babka. Jinak byli známi jako dobří hudebníci, ale noty neznali a málokterý dospělý uměl číst a psát. Živili se hudbou, prodejem hudebních nástrojů, broušením nožů a jiným poctivým i nepoctivým způsobem. Za jméno "Cikán" se prý velmi styděli a považovali je za nadávku. Psal se rok 1925.
V Jamném se objevuje první zmínka o Cikánech roku 1785. Císař Josef II. se tehdy pokusil usadit je na stálá místa a tak jamenský vrchní úřad obdržel v této souvislosti nařízení vybudovat a zařídit dva domky s polnostmi pro dvě cikánské rodiny. Ty se zde zdržely jen krátce, ale při útěku roku 1789 byly zadrženy ve Štokách a vráceny zpět. V roce 1790 se v rámci soudního jednání poprvé objevují jména jejich rodin: Malíkova, Homolkova a Růžičkova, z nichž posledně jmenovaná zde žila ještě po druhé světové válce. Víme dokonce, že roku 1802 jí bylo úředně nařízeno zůstat v Jamném, neboť před tím se usadili v Řehořově spolu s rodinou Charvátovou a jistou Annou Danielovou. Následují léta útěků, drobných krádeží a vězení. Znovu se objevují v Řehořově a Rybném. A znovu útěky. Spleť osudových setkání a rozchodů, umírání ve věznicích, ale také na bojištích první světové války. To všechno zachytil ve svých vzpomínkách jamenský farář Boh. Simonides. Na závěr svého vyprávění píše: "Mezi nimi panuje pěkný rodinný poměr. Oslovují se něžnými slovy, starou babičku ctí, neboť se těší u všech velké autoritě". Píše se rok 1917 a Jan Růžička odesílá dopis své matce ze zajetí v Rusku.
Při prohlídce archivních dokumentů nalezneme počínaje rokem 1882 celou řadu policejních hlášení o sledování Cikánů v celém kraji. V roce 1891 byla zadržena u Stonařova jejich sedmičlenná tlupa a tamní strážmistr za to vyznamenán. Rok za rokem se provádějí čistky ve zdejších lesích a v některých letech dokonce až třikrát. Poslední proticikánská akce proběhla v roce 1931. Nad Evropou se stahují mračna nacismu. V březnu roku 1936 je ve Vídni založena Mezinárodní ústředna pro potírání cikánského zlořádu. Byl položen základní kámen ke konečnému řešení "cikánské otázky". V březnu 1938 začínají první deportace Romů do koncentračního tábora Buchenwald...
Pravlastí Cikánů je Indie, což uvádí i Ottův slovník naučný. První písemná zmínka o jejich působení v Čechách je z roku 1399. V roce 1416 jich údajně k nám přijelo prvních 300 a byli zde vlídně přijati. Pokojně bydleli ve II. polovině 15. století i v Praze. Na přelomu našeho století jich bylo v Evropě asi 700 tisíc. Z toho v Rakousku - Uhersku 150 tisíc. Proč právě tato čísla? Udělejme si představu o možném konečném řešení "cikánské otázky" v případě vítězství hitlerovského Německa.
Ve Státním okresním archivu v JIhlavě je u Obecního úřadu Střítež založen "Seznam cikánů, kteří mají v polit. okrese Něm. Brod domovské právo". Seznam sice není datován, ale podle některých poznámek jde o stav na začátku roku 1930. Tehdy zde bylo registrováno 37 Romů, z toho 14 mužů a chlapců a zbytek 23 žen a dívek. Šlo o několik rodin, snad 4 či 5, Krausových. V knize Heimatscheine 1926 - 1945 je jejich stav upřesňován a to až do roku 1940. Tehdy Ministerstvo vnitra v Protektorátě Čechy a Morava vydala zákaz kočování pro cikánské obyvatelstvo a příkaz k jeho usídlení do 31. ledna 1940. Tehdy se počet přihlášených ve Stříteži zvyšuje o dalších 17 příslušníků rodin Krausových. Ve dvou případech je zaznamenáno úmrtí. Konečný stav je tedy 52 Romů ve Stříteži. Píše se rok 1940. Podle soupisů je v českých zemích celkem 6540 Romů. V jihlavském archivu objevujeme zajímavou zprávu Okresního četnického velitelství Jihlava pro Okresní úřad Jihlava ze dne 2. listopadu 1941. V závěru se píše: "Dne 6. října 1941 byla u rolníka Františka Koukala, bytem v Kamenné čp. 14 spáchána krádež vloupáním a odcizena částka 1534,-K na hotovosti. Jako pachatele tohoto vloupání byli četn. stan. v Něm. Šicndorfu vypátráni a usvědčeni mladiství cikáni Frant. Kraus a Alžběta Krausová z cikánského tábora u Ústí nad Labem. Oba byli zatčeni a odevzdáni do vazby okr. soudu ve Štokách". Jde nepochybně o příslušníky rodiny Krausovy ze Stříteže. Táhlo je to prostě domů. Není nesnadné si další události domyslet. Byla to cesta do koncentračního tábora Osvětim.
Dne 29. dubna 1942 je z Brna do Osvětimi vypraven první asociální transport a v něm první Romové. Ve dnech 1. až 3. srpna proběhne další soupis romského obyvatelstva, celkem je napočítáno asi 6500 osob. V Protektorátě je 2. srpna 1942 otevřen rodinný cikánský tábor Lety a Hodonín u Kunštátu. Odtud pak vedla cesta už jen do Osvětimi, což potvrzují dokumenty zajištěné na konci války v tomto táboře. Až na několik stovek Romů, kteří se zachránili v jiných táborech, byli všichni v Osvětimi počátkem srpna 1944 zavražděni v plynových komorách. V knize Vlasty Kladivové Konečná stanice Auschwitz - Birkenau jsou zachyceni příslušníci snad všech námi zjištěných rodin ze Stříteže a z Jamného. Tak např. Irma Krausová se zachránila spolu s dvojčaty Annou a Alžbětou Krausovými, které si odvezl těsně před plynovou komorou sám dr. Mengele na další pokusy do koncentračního tábora Hindenburg, kde všechny osleply a vrátily se zpět do Osvětimi. Mezi židovskými vězeňkyněmi se pak nakonec vyléčily. Dne 11. března 1943 se v Osvětimi narodila Anna Malíková a na nožičku jí bylo vytetováno číslo PROT.Z - 1936. Jako každý zdejší novorozenec musela i ona zemřít. V knize Trestné kolony Birkenau jsou velmi často uváděni Růžičkové a Danielové, utíkající většinou marně, neboť jejich pokusy končily zastřelením, ale někdy přece - vidina svobody byla úžasná... A tak bychom mohli pokračovat. V roce 1945 se však do Stříteže nevrátil žádný Rom. Za zmínku stojí už jen událost v Jamném, odkud byla nejprve začátkem čtyřicátých let odvezena stará Romka "teta" Růžičková a pak někdy počátkem roku 1944 Václav Růžička s dětmi Janem a Marií do Brna. Později je dovezl zpět již dohola ostříhané a připravené na transport tehdejší majitel jamenského velkostatku Richard Schiller. Zmíněný Václav u něj pracoval jako zahradník a tak se celá jeho rodina šťastně dočkala konce války.
V Osvětimi však tragický osud postihl asi 20.000 Romů. Jejich označení černým trojúhelníkem na levé straně oděvu jim přineslo smrt v plynové komoře. Viníkem byl nacismus a jeho fanatičtí propagátoři požadující svět bez Židů a bez Cikánů. Nezapomínejme na to! Slovo HOLOCAUST by mělo lidstvo stále varovat, aby už nikdy nepřipustilo hrůzné násilí a vraždění.

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25

Zpět nahoru na začátek stránky