Hospodář pečlivý, pilný a pracovitý. Řekněme, hospodář - písmák. Vnímavá a citlivá duše v domě číslo 5, o němž není psáno, že by byl až tak důležitý, aby se stal součástí seznamu nemovitých kulturních památek Kamenice. Neznám ten dům, nikdy jsem tam nebyl. Jen vůni jsem ucítil při otvírání jednotlivých stránek. Vůni špajsky, vůni půdy, vůni chodby i průvanu. Vůni pečícího se chleba a buclatých buchet a taky drobků, když byla bída a hlad.
Každý list má svůj pořádek. Na levé straně sloupek pro datum, měsíc a předmět. První zápis 6.4.1869:
"Prvně sem začal orat nad ohradou na déle. 10.4. - Oves sem prvně sel. 23.4. - Oves sem dosel v končinách poslední. 15.4. - Hlavatice se sela. Pšenice se sela pod kříž prostř. ouroda. 24.4. - Ječmen sem sel na seč nad soudnou, byl tam špatný tak sem ho 7 mir musil přikoupit. Zemnaky sem sázel nazahumenicu. 29.4. - sem poslední zasazel, bylo hojnost zemaku. Hrách pořád kvetl tak že malo sipal. Mak sem sel nazahumenicu od vrchu byl pěkný, len nahlince a u jabloně ouroda prostředni.
1868 - Byl přenáramný rok suchý.
1869 - byl dosti ourodný rok.
1870 - měsíc Leden byl skoro bez sníhu. Únor byl sneživý. Březen ještě více a ležel dosti dlouho tak že ještě z Dubna lidé na sanech jezdili až 8.4. se klidil snih prič. Nazačatku Května pršelo ze snihem pak celý Květen ani nesprchlo až v červnu 7.9.10. hezky namoklo. Podzimek byl dosti dobrý zvlášť Listopad byl tuze příjemný tak že dobytek šel na pastvu pořád, a oralo se celý Listopad až doposledního t.j. 30. padl prvně sníh a bylo konec polní práce a pastvy. V Prosinci padlo mnoho sněhu a v Vanočních svatkách byli naramny mraze zvlašť na Boži narozeni bylo 24. někde 26. - 27. stupnu zimy (Celsia).
1871 - Leden držel dosti pevně a sněhu dost krásná sanice, zajici lezou do zahrady do dvoru, lidé je chytaji, zajici sem tam se sciply nachazeji. Únor byl dosti tuhy ke konci mirny."
Den po dni, měsíc po měsíci, rok po roce se procházíme záznamy hospodáře Františka Maštery z Kamenice č. 5. Trápila ho sucha, pak zase deštivé počasí, pak zaznamenal, že udeřilo v Kamenici do kostela, ale brzo se to podařilo "udusiti". To bylo v červenci 1874. Pak přišel rok 1885 a s ním smutný měsíc prosinec. Čtěme:
"1.2. pěkně, tež 3.4. ty dni sme vozili z našeho lesa. 5. pršelo a přimrzalo to dopoledne, od odpoledne ale odlevilo. Též 6. a 7.. bylo myrně a více chtělo vlhnout jak mrznout, 8. večer padali kroupky s deštěm do rána y zmrzlo a sníh padal. 10. mrzlo dost. 11. 12. sylno mrzlo chvilema snih padal".
Tady písmo končí. Tady končí jeden lidský život. Snad v předtuše smrti vypisuje hospodář Maštera jeden lednový den za druhým. Starý hospodář odchází a nový přichází. V zápisech pokračuje jeho syn Ladislav Maštera. Pokračuje v tomtéž řádku, jakoby v brázdě na poli, a píše:
"Konec zapisování otce neb smrť jej zachvátila a konec životu učinila. Zemřel po krátké nemoci a sice dne 13. prosince byl ve Smrčným kde se na cestě unavil a tím si na své plíce, které již dříve chorobou nakaženy byli, uškodil. Lehl druhého dne hned po příchodu svém domu, lehl by více nevstal, Bůh Všemohoucí povolal jej na věčnosť dne 19. prosince ráno o 3/4 na 6. Zemřel na zápal plic. Rozen dne 6. ledna 1831 a zemřel dne 19. prosince 1885, jsa stár 54 let 11 měsíců a 13 dní".
Prosté, krásné rozloučení se starým otcem a starým hospodářem. Další zápisy mají zcela jinou formu. Písmo je úhlednější, zprávy obsáhlejší. Stále se ale oře, vláčí, sklízí. Stále padá a nepadá sníh, prší, neprší. Bylo v tom dřívějším životě vůbec něco jiného? O tom, že "chlapci mlátily zase žito cepami" na dvou. Úmorná to byla dřina. Až na 4. března 1888, kdy jel Ladislav bratrovi naproti do Luk, neboť přijel z Vídně do Jihlavy k odvodům. A pak zase hajdy mlátit červený jetel...
Kniha pro zápisky věcí památných při domě č.5 končí srpnem roku 1889. Sklízí se žito, váže oves, vozí se hnůj "do rovný nad kříž". Dotrhává se len a z lesa "od bukovcu z boroví" se vozí na zimu soušky. "Hoši toho dne podmitaly ruchadly na šyrokym". Konec. Zápiskům je konec. Dřina určitě pokračovala dál, ale čtenáři se zdá, že to nebyla dřina, že to všechno byl obyčejný život obyčejných lidí. Nikdo si na nic nestěžuje, nikdo si nestýská. Žádná hořkost ani mezi řádky. S láskou psal hospodář - písmák "věci památné", byť je to dnes v našich očích jen samá práce a samé počasí. To všechno tehdy patřilo k oslavě života. to my dneska stále více píšeme o věcech nepamátných.

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25, 588 41 Vyskytná n. Jihl.

Zpět nahoru na začátek stránky