Docela náhodou, při hledání ve školní kronice Urbanova z roku 1788 až 1895 uložené ve Státním okresním archivu v Jihlavě, bylo popsáno tamním učitelem podobné suché období, jako je v těchto dnech. Poslyšte tedy, jak pan podučitel Josef Komzák celou situaci zachytil:
"Rok 1863 byl vůbec po celé naší říši rakouské velmi suchý, tak že v úrodných zemích Uherských veliká bída a nouze povstala. K ulevení té bídy ustanovila vláda podporu 20 milionů zlatých (chytrá vláda - pozn. autora). V zdejším vůkolí se ale vše, mimo jetela a tráv tak uvedlo, že každý spokojen býti mohl a svůj chléb měl i vzdor tomu, an jenom 26. června a 21. srpna pořádný déšť přišel a brambory třemi mrazy navštivené byly, bylo jich přec, když ne hojnost, alespoň dost. Zima roku 1863 na rok 1864 byla velmi tuhá. Před velikonočníma svátky se něco oteplilo, na to ale přišla 27. března 1864 na den Božího hodu veliká bouřka a po té bylo zima a mrzlo až do 17. dubna a v některých těch dnech vozily hnuj na saních. 23. dubna začalo být lepší počasí. 1. května byl ale velký mráz a 7. padal sníh, pak se oteplilo, ač v noci mrazy byli. 24. května padal opět sníh".
Při dalším čtení následují léta mírných zim a krásných jar, léta nešťastná "skrze neštovice," kdy jedno dítě v Urbanově zemřelo a dvě v Nevcehli. Léta lijáků, větrů a krup a taky požárů stodol a chalup. Vše popsáno prostými slovy pokory a lásky k životu. K takovému, jaký byl. Nikde ani zmínka, jaký by měl být. Člověk tehdy žil uprostřed přírody. Věděl, či alespoň tušil, že je její součástí. Šel pomalu, krok za krokem. Každý ke svému cíli...
A tak na závěr ještě zápis z roku 1882. Uvádí se v něm:
"24. července t.r. začalo pršeti a v pravém smyslu nepřestávalo pršeti až do 7. srpna, všechna žita tak porostla, že se jen na krmivo hodila, sláma shnila. Kdo nápotom oschle hned klidil, nepochodil dobře, kdo počkal, dostal vše suché do domu. Oves se též bídně domu dostal, ranní otava dobře se klidila, později vše shnilo. 30. prosince t.r. vyhořely v Sedlejově čtyry stodoly, snad vyletělo mastní z komína".
Jednou dobře, jindy špatně. Jednou ano, jednou ne. Ať už chceme a nebo ne, je to v životě stále stejné. Jen ten letopočet ukrutně pospíchá a spolu s ním i život každého z nás. Tak tedy, jak psáno výše, a jak radí pan podučitel Josef Komzák, lépe je počkat. A dostat se suchý domů!

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25

Zpět nahoru na začátek stránky