Vážená paní, vážený pane,
tím, že jste jako člověk, který přežil Holocaust, podělil o své osobní svědectví, jste dal příštím generacím příležitost osobního kontaktu s historií.
Záznam našeho rozhovoru bude uchován jako důležitá součást té nejúplnější knihovny svědectví, jaká kdy byla vytvořena. I v daleké budoucnosti tak lidé budou mít možnost vidět Vaši tvář, slyšet Váš hlas a sledovat Váš život, budou moci naslouchat, učit se a pamatovat si navždy.
Děkuji Vám za Váš neocenitelný příspěvek, za Vaši sílu i za štědrost Vašeho ducha.
S přáním všeho nejlepšího,

Steven SPIELBERG - Předseda

Je leden 2000 a já držím v ruce onu kazetu a trochu rozpačitě usedám před televizní obrazovku. Pár titulků a výpověď člověka začíná...
Dětství. Tatínek věčně v práci a maminčin zpěv u klavíru nesoucí se zahradou. Úsměvné vzpomínky na dědečka, babiččiny voňavé keksy a vyjížďky na koních. A náhle březen 1939. Zloba, nenávist, fašistické běsnění v jihlavských ulicích. Dne 13. března utíká celá rodina pryč. Kutná Hora je vlídnější, je česká, je přátelská. Protižidovský teror však dojde i sem. Pár balíků, pár ranců a 2. června 1942 soustředění v Kolíně. Jízda vlakem vede do Bohušovic. Z nádraží pak úmorná cesta horkem do Terezína.
Terezín. Tolik vzpomínek, tolik jmen, tolik událostí. Setkání s bratrem, maminkou. Ano, hrálo se tu divadlo, opera, koncerty. Rýžákem se drhly ulice před příchodem zástupců Mezinárodního červeného kříže. V lednu 1944 maminku přistihl někdo kouřit. Trest - Osvětim. A už jsme se nikdy neviděli... Pak v září odjíždí bratr. Těžké bylo jeho loučení. Zamiloval se tu. Jmenovala se Miluška. A představte si, oba přežili. A v říjnu odjíždím já. Kluk. Úplně sám do Osvětimi...

Židé před plynovými komorami v Osvětimi...

Hrůza. Nepopsatelná hrůza. Příslušníci SS, psi, nářek, křik a řev. Kopance a bití holemi. Světla reflektorů a ostnaté dráty. Tolik drátů. Všude kolem dokola. A kouřící komíny krematorií. Černý dým, nejčernější dým na špinavém nebi. A opět setkání s bratrem. Považte, až do konce války společně. V zavšivených dekách, u polívky z bramborových šlupek, nemytí a nemocní, všude spolu. Po deseti dnech odjíždíme s bochníkem chleba a kouskem salámu do Kauferingu. Deset lágrů na likvidaci lidí prací. Arbeit macht frei. Přežili jsme. Muselo nám stačit 5 dkg chleba na den. Někteří okusovali trávu jako dobytek. Hlad je strašný. Špína. Nemoci. A na poslední štaci jsme vyjeli v březnu 1945. Do Dachau. Na českém bloku nás čekalo hezké přijetí. Svoboda a domov byly na dosah. Americká armáda nás osvobodila 29.4.1945. Fantastický den. Obrovská radost. Vážil jsem 32 kg, ale cítil jsem se nádherně. Všemu byl konec. Až na maminku jsme se všichni sešli v Praze. Děkuji osvoboditelům, a díky panu Spielbergovi za tuto záslužnou a jedinečnou akci.
I já děkuji. Viděl jsem poprvé drama jednoho hlasu, jedné tváře, jednoho celého raněného života.
Osvětim. Připomíná se hned o pár ulic dál. Zase sedím a tentokrát srkám teplou černou kávu. Venku hučí autobusy a lidé odjíždějí z města do svých domovů. Povídá se a slova přelétají za bližními přes oceán. Ve vzpomínkách je to vlastně jen kousek, kousíček. A pak se to najednou stalo. Pohled nelze zadržet v půli cesty. Na štíhlé ruce na předloktí je vidět malé tetování. Nečitelná písmena a číslice. Vstupenka do koncentračního tábora Osvětim. Věčná, nesmazatelná. Jako ty hrůzné dny. Bolesti a zoufalství. A pak i jiné tábory. Cesta smrti na prahu svobody. Vydržela. Došla. Dočkala se osvobození. Pak ozdravný pobyt ve Švédsku a pryč z Evropy. Nikdo tady nezůstal, nikdo nepřežil. Tatínek, maminka, bratr. Nikdo. Nikdo. Byli zavražděni v plynových komorách... Pak dlouhý pobyt v USA a, přece jen, po revoluci 1989, návrat domů. Opět ve svém domě. Je nám tady s manželem krásně. A tam za vodou taky, mám tam své dva syny...
Osvětim. Na počátku tam nebylo nic. Mlhavá a močálovitá krajina. Život se prý tomuto místu po tisíciletí vyhýbal. Jen smrt tady číhala. A dočkala se. Dne 20. května 1940 tu začalo budování největšího likvidačního tábora s plynovými komorami. Himmler mohl být spokojen. Dne 26. října 1942 odjíždí první transport z Terezína do Osvětimi. Pak už se spotřeba smrtícího Cyklonu B den ode dne zvyšuje. Ještě v září a říjnu 1944 přijíždějí poslední transporty pro poslední smrt...
Zavražděno tady bylo více jak 3.000.000 lidí a z tohoto počtu více jak 2.500.000 v plynových komorách. Šestadvacet národností!
V archivních materiálech najdeme jména jihlavských Židů:
Benesch, Deutsch, Frankenstein, Friedl, Neumann, Goldschmidt, Hahn, Schwarzkopf, Kačer, Jolesch, Kohn, Kohnstein, Kollmann, Lang, Pick, Pokorný, Poláček, Pollak, Raushburg, Riesenfeld, Spitzer, Stiassny, Weissenstein...
A mnoho a mnoho dalších. Často je uvedeno, že jmenovaný zahynul při transportu na východ, a nebo se už nikdy nic nezjistí o jeho osudu. V Osvětimi zahynula i řada jihlavských Čechů a také Romů z blízkého okolí. Byl by to předlouhý a smutný seznam a to jen proto, že: "...silnější rasa vyžene slabší rasy, protože životní pud ve své konečné formě překoná nesmyslné zábrany tak zvané humanity jednotlivců, aby připravil cestu pro humanitu Přírody, která ničí slabé, aby postoupila jejich místo silným". Tolik Adolf Hitler v knize Mein Kampf. O další se už postarali němečtí nacisté a zločinci z povolání pod vedením zkušených příslušníků SS. I ti měli v Osvětimi svá jména: Krankenmann, Klehr, Grabner a další. A byli i mimo koncentrační tábory...
Winston Churchill řekl: Není pochyb o tom, že je to pravděpodobně největší a nejstrašnější jednotlivý zločin, jaký kdy byl spáchán v celých dějinách světa.
A proto vzpomeňme a nezapomínejme! Dne 27. ledna uplyne 55 let od osvobození likvidačního tábora Osvětim Rudou armádou.
Pozn. autora: Dne 27. ledna 2000 se koná v Rudolfově galerii na Pražském hradě vzpomínkové shromáždění osvětimských vězňů.

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25

Zpět nahoru na začátek stránky