Karel Eichler se ve své publikaci Poutní místa zmiňuje krátce o historii Přibyslavic a uvádí, že zdejší fara stála už před rokem 1226 a že návsi tehdy vévodil prostý kostel s dřevěnou věží. O poutích se poprvé píše v roce 1561, kdy ves patřila Hynkovi z Valdštejna, sídlícímu v Brtnici, který coby protestant, vzal pod ochranu zdejšího odpadlého katolického faráře Jiříka. Ten údajně odstranil z kostela vše, co připomínalo katolickou víru a vápnem zalíčil všechny starobylé fresky. Poté zjistil, že dva obrazy jsou namalovány na venkovní zdi. Jeden z nich však, ten na jihozápadní straně, odolával všem nátěrům a Panna Maria s Ježíškem stále prosvítala. Lidé si toho povšimli a krajem šla zpráva o zázraku. V roce 1719 viděl jistý rybář, Dominik Chalupa, když šel večer od řeky Jihlavy domů, že před obrazem zářila dvě světla, což také potvrdil před komisí z olomoucké konsistoře. A tak lidu přicházelo stále víc a víc a zázračných uzdravení byly rázem desítky.
Také hrabě Antonín Rombald z Collalto, nový majitel brtnického panství, byl uzdraven na přímluvu Panny Marie Přibyslavské, když už lékaři se vzdali možnosti na jeho uzdravení. Z vděčnosti nechal proto přistavět ke starému kostelu novou kapli a milostivý obraz v ní nalezl místo na novém oltáři.
V roce 1724 došlo ke slavnostnímu vysvěcení kaple. Celá událost byla zapsána na dvou listinách uložených ve farním archivu v Přibyslavicích a jejich doslovný překlad je zachycen Aloisem Karlem Hoffmannem v knížečce Městys Brtnice na Moravě, vydané v roce 1925. Slavnosti se zúčastnil hrabě Collalto se svou chotí Marií Eleonorou a dvěma syny, s celou řadou okolních šlechticů a duchovních hodnostářů a velikým množstvím zbožného lidu od Jihlavy, Třebíče, Telče, Dačic, Velkého Meziříčí a Měřína. Na čtyři tisíce věřících prý tehdy přijalo svaté přijímání.
Druhou listinu sepsal heraltický farář Bernard Streit někdy před rokem 1740. Také on se zabývá v krátkosti slavnou historií tohoto kostela, o němž je písemná zmínka již roku 1211 na listině v zábrdovickém klášteře. Dále upozorňuje na jistý starobylý pergamen se čtyřmi pečetěmi, který prý byl nalezen ve schránce hlavního oltáře při jeho stěhování do nově postavené kaple v roce 1724 a dává jej do souvislosti se založením původního kostela samotným Cyrilem a Metodějem. Dodejme, že těmto patronům bylo připisováno založení většiny nejstarších kostelů a kaplí na Moravě a také převážná část hrubě tesaných kamenných křížů byla spojována s jejich cestami po této zemi. Není bez zajímavosti, že text dále obsahuje vylíčení prvního zázraku z roku 1561 a uvádí, že od té doby počet poutníků dosahuje ročně obrovského množství, neboť jen svátosti přijímá více jak 47.000 lidí. Z Čech přichází pravidelně až pět velkých procesí a z Moravy celá desítka. V závěru listu si stěžuje, že díky hraběti Tomáši Vinciguerra z Collalto došlo sice k dalšímu zvětšení chrámu, ale prostor prý zeje prázdnotou.
Podle Karla Eichlera se podobizna tohoto mecenáše nachází na zdejší faře. Ke stavebním úpravám pak došlo v roce 1764, aniž by bylo pohnuto s hlavním oltářem a zázračným obrazem. V Přibyslavicích tak stojí dva kostely vedle sebe, jeden Narození Panny Marie, a druhý přímo za jeho hlavním oltářem. Jde o starou menší svatyni zasvěcenou sv. Anně.
Historií Přibyslavic a poutního kostela se obšírně zaobírá také prof. dr. František Dvorský ve své Vlastivědě Moravské - Třebícký okres z roku 1906. Také on uvádí pověst o vzniku zázračného obrazu a článek doplňuje snímky hlavních oltářů ve starém a novém kostele a celkovým pohledem na kostel z počátku tohoto století.
Konečnou tečkou pak mohou být odborné práce, které se týkají osídlení Přibyslavicka kolem poloviny 12. století. Tehdy došlo k založení románského tribunového kostela sv. Anny, jehož základy datují někteří historikové do druhé třetiny 12. století. Tím se tato svatyně řadí k těm nejstarším, které ve zdejším regionu vznikly a o to ve větší úctě a vážnosti bychom ji měli mít. Ať už někdo věří nebo nevěří, patří přibyslavický chrám k pilířům naší historie.

Ladislav VILÍMEK

Zpět nahoru na začátek stránky