Dobová ilustrace z Čítanky pro školy obecné...

Kniha byla nalezena za trámem při demolici jedné staré chalupy v naší vsi. Dobře si pamatuji, že jeden z nejstarších občanů neuměl číst ani psát. Ale ruce, ty byly jako lopaty. Není divu, na straně 5 si můžeme připomenout tato slova: Člověk je stvořen ku práci, jako pták k létání. Boha vzývej a ruky přikládej! Vítej slunce s modlitbou v ústech a s prací v rukou! A na druhé straně opět: Kdo nepracuje, ať nejí!
Člověk by skoro věřil, že tahle čítanka byla vydána až po "vítězném únoru".
Strana 7 obsahuje tři krátké příběhy. A končí opět perlivými hesly, jako by přímo ze současnosti: Živ buď s rozumem, obejdeš se bez lékařů. Mnoho jídel, mnoho nemocí. Ustavičná práce všecko přemůže. Dost. Otočme na další stránku a s chutí čtěme:

Mnoho bázně a málo.

Chlapec, který plovati neuměl, pustil se do řeky a málem že se neutopil. Vida to druh jeho na břehu stojící, pravil: "Nepůjdu do vody, pokud se plovati nenaučím".
Není snad jediné stránky, která by neobsahovala alespoň jedno krásné a stále použitelné heslo: Na jednu loď neklaď všecko své zboží! Jinak řečeno, máš-li velké úspory, dej do každé banky jen nejvýše sto tisíc. Nikdy tak nemůžeš přijít o všechny své peníze.
Krása s božskou ctností
ať i v houští zajde,
po líbezné vůni
přec ji každý najde.
Báseň o pěti slokách napsal V. Hanka. Někdo neznámý napsal ponaučení:
Neokusiv brodu, nepouštěj se u vodu!
Moudré ucho nedbá na hloupé řeči.
A vidíte, byla doba, že ucho dbalo na jakékoliv řeči. Vše se pečlivě zaznamenávalo. Registrovalo v registrech StB. Moudrá to ucha! Přečtěme si proto pozorně další krátkou povídku:

Vlk a kamzík

Kamzík stál na vysoké skále. Vlk jej viděl i chtěl jej sežrati, ale nemohl se k němu dostati. Proto volal naň přívětivě: "Sestup sem dolů na rovinu. Zde jest mnohem pěknější pastva než tam nahoře". Ale kamzík znamenal úmysl vlkův a pravil. "Mně je milejší život než pastvina sebe tučnější".
Inu: Strnádka když vábí, seménka slibují.
Na stránce 18 je povídka Závistivý soused. Dalo by se říct, povídka ze současnosti! A na závěr nám autoři čítanky přidali opět několik dobrých rad do současnosti: Závistník schne od toho, vidí-li zdar u koho. Závistí ještě nikdo nezbohatl. Závist je nejhorší nemoc. Železo rez sežírá, závistník od závisti umírá (Kéž by - pozn. autora) Kdo závistiv, sám sobě křiv.
Strana 27 - trocha poesie nikoho nezabije. A kdyby, pak slyšme slova básníka Bol. Jablonského:

Oběť za vlast

Krásou velkou honosí se
lesk drahého kamena,
krásný jestli jasný rubín,
když se v slunci červená.
Avšak rubín nejpěknější,
jenž až k nebi plamená,
jestli krůpěj lidské krve,
z lásky k vlasti cezená.
A byla. Od roku 1914 do roku 1918. Cezená za vlast Rakousko - Uherskou. Pak za jinou vlast, za Říši, a zase za jinou, až posléze za tu jedinou... Snad už opravdu tu poslední. Proto opět slyšme slova básníka Mat. Havelky

Rakouské vojsko

My jsme vojáci
mysli veselé,
vždy jako draci
na nepřítele!
My se máme všichni rádi,
jsme vždy věrni kamarádi,
ač rozličnou řeč mluvíme,
přece stejné heslo ctíme:
K obraně říše
vždycky pevně stát,
nepříteli se
nikdy nepoddat!
Nuže, teď zvuky
hudby hlaholné
rozlejte v pluky
city plápolné!
Bubnů vír a polnic znění
provázej nás v střelní hřmění,
vše ať mocně provolává
císaři a vlasti: Sláva!
Nechť se rozlíhá
hymna rakouská,
ta mocně zdvihá
srdce rekovská!
Uprostřed knihy je větší část napadena plísní. Stránky jsou už navždy nečitelné. Zaplaťpámbu. Ukončeme proto naše putování čítankou pro školy obecné z roku 1893 opět povídkou. Hezkou. A dojemnou.

Blahosklonnost

Za svého pobytu v Praze r. 1878 účastnil se Jeho cís. Výsost korunní princ Rudolf velmi pilně i nejobtížnějších vojenských cvičení. Roku toho vedena byla od rakouského vojska kratičká sice a vítězná, ale nikoli bezobtížná válka v Bosně, v níž i nejeden statečný bojovník z Čech a z Moravy byl poraněn. (Přišel jen o ruku, nohu či hlavu - pozn. autora).
Když jednou po vojenském cvičení pluk korunního prince odpočíval a z blahosklonné štědroty vznešeného pána svého opět se těšil, vzpomněl si jeden z vojínů na ubohé raněné bosenské. Vylíčiv, jak uměl, útrapy jejich, vyzval s přivolením představených soudruhy své, aby každý dle možnosti přispěl dárečkem nějakým na umírnění bídy vzdálených těch spolubratří i nezdráhal se žádný z přítomných vojínův, a čáka sběratelova naplnila se brzo drobnými penězi jak měděnými tak i stříbrnými. Když u mužstva byl hotov, dodal si sběratel srdce, a předstoupiv i před korunního prince, poklonil se uctivě a zprávu podával o tom, jaká sbírka mezi vojáky právě byla podniknuta. Korunní princ pochváliv vojáky za jejich řádné smýšlení, přidal znamenitý dar ke sbírce jejich, sběrateli pak na odměnu podával čtyři desíti zlatové bankovky. Sběratel přijal je sice a poděkoval za ně co nejuctivěji, avšak hned položiv je ke sbírce ostatní zvolal: "I tento nejmilostivější dar poslán buď do Bosny našim raněným!"
Nezištností tou dojat byl lidumilovný králevic tak, že vojínovi tomu láhev vína se svého stolu poslal a druhého dne potom krásnými hodinkami jej obdařil.
I současný čtenář, dojat vším co od samého začátku do samého konce jedním dechem dočetl, půjde se ven vyplakati. Vždyť i dnešek často nás dojímá k slzám. Není nad domov. Kde se kdo rodí, tam se i hodí. Proti své krvi bojuje, kdo svůj národ nemiluje. Živ buď vlasti, přátelům, vzdají čest tvým popelům. A to je konec!

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25

Zpět nahoru na začátek stránky