Dějiny jihlavských špitálů jsou však mnohem starší. A bylo jich několik v různých částech města a okolí. Z historie víme, že špitály byly zakládány především duchovními a rytířskými řády a mezi ně patřili rovněž němečtí rytíři, kterým zdejší území ve 13. století náleželo. Ti stáli u budování kostelíka sv. Jana Křtitele nad brodem přes řeku Jihlavu, kde se v té době již rozkládala ves stejného jména - Jihlava. Podle dochovaných stavebních prvků se lze domnívat, že část této stavby sloužila za obytný prostor, komendu či útulek pro pocestné a že koncem 12. století zde řada nemocných už našla pomoc a dočasné přístřeší. Skutečný špitál pak dokládá listina z 2. listopadu 1258, kdy mincmistři království Českého a měšťané jihlavští odevzdávají špitál opatu želivského kláštera a faráři u sv. Jakuba v Jihlavě. To už stálo na návrší město Jihlava a jmenovaný špitál se nacházel při cestě mezi starou vsí a bouřlivě se rozvíjejícím hornickým městem, před vstupní branou zvanou proto Špitálská, někde v místech bývalého Katolického domu, dnes proluce na konci Komenského ulice. Byl zasvěcen sv. Alžbětě, matce sv. Jana Křtitele, aby sloužil především horníkům, ale i ostatním spěchajícím do královského města za vidinou rychlého zbohatnutí. Jeho poloha před hradbami však znamenala stálé risiko v případě obležení města a tak po husitských válkách bylo rozhodnuto o vybudování špitálu za hradbami a to ve Špitálské ulici, dnešní Komenského č. 27 a 29. Psal se rok 1470 a jak bylo výše uvedeno, Albrechtovo stavební povolení z roku 1434 stále platilo. Podle dochovaných archivních dokumentů sloužil první dům jako vlastní špitál pro ukládání nemocných a ve druhém přiléhajícím se nacházela kaple sv. Alžběty. Ani nové umístění špitálu se však neobešlo bez pohrom. Tou největší a nejčastější byly zhoubné požáry ve městě, zachvacující často celé čtvrtě nebo i celé město, což se událo v roce 1474 v den sv. Petra a Pavla. Pomineme-li několik morových ran, pak následují neméně tragické požáry v letech 1513, 1523, 1536, 1538, 1551 a poslední v roce 1651, kdy spolu s nově opraveným špitálem vyhořelo ještě osm okolních domů. V letech 1793 a 1868 byly oba objekty přeměněny na obytné domy, což dokládá i zajímavý plán přestavby č. 27 z roku 1793 od jihlavského stavitele Mathiase Plotta, který domu vtiskl barokně - klasicistní ráz. Ten se prakticky dochoval do dnešních dnů.
Na Špitálském předměstí však stál ještě druhý špitál nesoucí jméno sv. Jiří, jehož vznik lze datovat do 13. století. Ten se nacházel v polovině cesty mezi Starou Jihlavou a novým městem, asi v místech dnešní ulice Třebízského. Umístění napovídá, že zde byli přijímáni nevyléčitelně nemocní, aby je tak bylo možno lépe isolovat od okolního světa. Ve středověku byli takto postižení nazýváni "malomocnými" a odtud pojmenování špitálu - leproserie či "domus leprosarum", jak to zachycují jihlavské městské knihy. Byl několikrát pobořen při obléhání Jihlavy husity v letech 1423, 1425 a 1427 a následně pak Jiřím z Poděbrad 1458 a 1471. Jeho polohu a stav dokumentuje velmi pěkně plán okupace Jihlavy švédskou posádkou v roce 1647 včetně obležení císařským vojskem.
Budovy špitálu a všech okolních objektů jsou zcela viditelně zničeny a vypáleny. Místo je označeno jako "Sichhoff" neboli dvorec pro churavé, sestávající se skutečně z několika na sebe navazujících budov, což by dokumentovalo velkou kapacitu tohoto zařízení. V případě velkých morových epidemií v letech 1480 a 1495 však to jistě nedostačovalo, neboť podle kronikářských zpráv si mor vyžádal na 4.000 obětí. K obnovení špitálu a přilehlého kostela sv. Jiří došlo v roce 1671. Jeho zánik přivodilo znehodnocení měny v roce 1769, kdy byl zrušen a o pár let později přestavěn na hospodářský dvůr. Na počátku tohoto století musel ustoupit rostoucímu stavebnímu ruchu na Špitálském předměstí, neboť nemohl čelit nové výstavbě obytných domů a továrních objektů.
V období první poloviny 18. století se poprvé objevují v Jihlavě nové útulky pro nemocné tzv. lazarety, nazývané podle biblického příběhu o Lazarovi, který pomáhal trpícím. Měly především isolovat nemocné s nakažlivými chorobami, aby je nezanášeli do města. První z nich byl postaven v letech 1704 - 1707 za mlýnem u Dlouhé stěny. V roce 1753 pak byl kousek odtud postaven zcela nový, nazývaný už "Nemocnicí sv. Lazara" a to zřejmě na základě generálního mediciálního řádu pro Moravu z roku 1752. Zdravotní péče ani zde však nebyla odborná.
Skutečná nemocnice byla dobudována až v roce 1786, kdy ji císař Josef II. věnoval městu a sloužila potřebám vojska. Dodnes tato budova stojí v Tolstého ul. a slouží potřebám policejní školy. Její předchůdkyně, sloužící rovněž potřebám první stálé vojenské hotovosti v Jihlavě, byla vybudována kousek od brány Matky Boží a to v roce 1754. Později byla přebudována na první Měšťanskou nemocnici u sv. Lazara a svému účelu sloužila od roku 1802 až do otevření nové nemocnice ve Špitálském předměstí v roce 1850. Objekt poté převzala znovu armáda, která zde zřídila tzv. transporthaus, ubytovnu, která byla v roce 1932 zbořena.
Od 26. listopadu 1850 se začala psát nová historie jihlavské nemocnice. Stavba si vyžádala dobu dvou let a částky 33188 fl. a 12 1/4 kr., což byl obnos získaný veřejnou sbírkou. V budově se nacházelo oddělení chorob vnitřních, nervových a kožních. Krátce na to, 28. února 1857, získává nemocnice právo veřejnosti. Následuje stavba pitevny v roce 1901, stavba chirurgického pavilonu v r. 1902, infekčního pavilonu v r. 1903, v letech 1922 - 1923 jsou postaveny hospodářské a administrativní budovy, kaple, kuchyně a v r. 1925 zřízena kotelna. V roce 1928 je slavnostně otevřen nový chirurgicko-gynekologický pavilon. Pak následuje řada přestaveb, takže na konci roku 1949 má již jihlavská nemocnice 30 budov ve vlastní správě a majetku. Státní okresní archiv v Jihlavě tak přejímá do svých fondů první historicky nejzajímavější materiál, ze kterého je pořízena i část tohoto povídání.

Ladislav VILÍMEK

Zpět nahoru na začátek stránky