Nejstarší nápis na druhém hřbitově je z roku 1672 a je v něm zmínka o "židovských vyhnancích z Vídně". Roku 1670 byli totiž Židé císařem Leopoldem skutečně z Vídně vyhnáni a část odešla i na Moravu. Hřbitov má pěknou polohu na severní stráni mezi silnicí a lesem a nachází se kilometr severovýchodně od města. Vzhledem k tomu, že v polovině 19. století byl zcela naplněn, bylo přikročeno k vybudování již třetího hřbitova. Při důkladných opravách v roce 1860 byla postavena nová obřadní síň. Po sto letech došlo k postupné devastaci objektu a nyní zůstala jen průčelní stěna. Na obou hřbitovech je kolem pěti set náhrobků.
Rabín Kurzweil se zmiňuje o tom, že staré židovské město mělo svoji určitou rozlohu. Přesně nebylo vymezeno, ale roh náměstí a tzv. Zašpitál tvořily hranice, které v pátek večer a v sobotu celý den Židé nepřekročili. Centrem byla synagoga, která stála na rohu ulic Židovské (dnes Legionářské) a Pod strání. Byla postavena v roce 1629, přestavby se dočkala v roce 1888. Původně byl vchod ze strany. Nad novým vstupem byl umístěn hebrejský text žalmu 100, verš 4: "Děkujíce projděte branami jeho, do předsíní jeho vkročte s chvalozpěvem!" Dne 13. dubna 1925 shořela střecha této modlitebny i střecha sousedního domu. Požár zničil i celý archiv, tiskopisy i stanovy Židovské náboženské obce v Brtnici. Na tuto skutečnost byl upozorněn i Okresní úřad v Jihlavě dopisem z 15.5.1932. Po okupaci v roce 1939 byly nacisty odstraněny ze štítu synagogy desky desatera a následně zničeny. Opuštěná budova sloužila jako sklad a v roce 1988 byla demolována za účelem výstavby nákupního střediska.
Neméně důležitá byla zdejší židovská škola. Byla jednotřídní a všem předmětům se zde učilo v němčině. Úřady byla schválena roku 1872. Po smrti významného židovského učitele Josefa Glasera dne 30.5.1918, jenž zde působil několik desetiletí, škola zanikla. Již před zřízením této školy navštěvovaly židovské děti místní českou školu. Němčině a náboženství se učily doma. Roku 1860 je zaznamenáno úmrtí židovského učitele Fabiána.
Kolem roku 1690 žil v Brtnici učený rabín z rodu Horowitzů, který sepsal a u Dihrfurta v Bavorsku vydal dílo o Pentateuchu (pěti knihách Mojžíšových).
Dne 26.10.1848 podává zdejší židovská náboženská obec žádost na ministerstvo spravedlnosti o zřízení okresního soudu v Brtnici. Kolem roku 1850 zde působí židovští lazebníci Schmidt a Sambler. V roce 1866 prošlo Brtnicí pruské vojsko; z několika účtů vyplývá, že Max Furcht obdržel za dodané kuřivo pro "královský pruský lazaret" celkem 3 zlaté a 25 krejcarů.
V Židovské ulici byla v domě čp. 223 zřízena v roce 1873 první četnická stanice. Při požáru v roce 1899 shořelo v této ulici mnoho domů.
O vážnosti zdejší židovské náboženské obce svědčí i památné album věnované zasloužilému starostovi J. Hoffmannovi, které podepsala celá řada významných brtnických osobností včetně zástupců ŽNO Simona Kaelbla a Morice Bretschneidera. Psal se rok 1895. Od roku 1913 nebyla provedena nová volba členů zastupitelstva. Všichni, až na Morice Weissensteina, postupně zemřeli. Obec měla jen 26 příslušníků, z nich bylo pouze 7 mužů. Podle platných regulí mělo mít zastupitelstvo 9 členů (mužů) a 3 náhradníky. Je činěn dotaz, kam zdejší obec připojit. Konečně v roce 1919 je jako představený zvolen Šimon Breschneider. Ten v roce 1925 umírá. Po odchodu rabína Abrahama Kurzweila z Brtnice do Třeště o rok později byl pro tyto dvě obce vytvořen společný rabinát. Další podrobnosti o zdejší židovské náboženské obci se dovídáme z dopisu ze dne 15.5.1932, který je adresován Okresnímu úřadu v Jihlavě. K tomuto datu má obec 44 duší. Deset zdejších poplatníků má volební právo. Od roku 1925 se volby nekonaly; ačkoliv byly vypsány, potřebný počet voličů se nedostavil. Není zde rabín ani jiný funkcionář. Náboženskou daň platí všichni tak, aby se uhradila všechna potřebná vydání a výlohy na správu budov a hřbitova. Protože Třešť nemá rabína, nemá ho ani Brtnice.
Zajímavý je přípis Zemského úřadu v Brně z 23.12.1930, který obdržel každý Okresní úřad a následně pak každá židovská náboženská obec. Týká se úpravy obvodů židovských náboženských obcí v zemi Moravskoslezské a dále zakročení proti zcizování obecního majetku. V přípisu je mimo jiné uvedeno: "...a neprodávaly předmětů náboženských, které jsou mnohdy velmi drahocenné a mají často zvláštní hodnotu jako osvětové i historické památky". Zdejší obec na tento dopis reaguje krátkým soupisem, který uvádí, že vlastní synagogu, hřbitovní kapli a hřbitov a obytný dům čp. 236 a že žádných drahocenných předmětů nemá.
Pro Brtnici byla přítomnost Židů velkým přínosem. Vedle rozvoje obchodu s sebou přinášeli i řadu řemesel, která dala později základ zdejším podnikům. Koncem 17. století se zde při potoce připomíná "stará flusárna", která svým ročním výnosem 1.000 zlatých patřila k nejvýnosnějším svého druhu na Moravě. Touto činností se zabývali především Židé. Rovněž obchod s kůžemi a jejich vydělávání byly židovskou záležitostí. A není divu, neboť v době pobělohorské byla Židům přístupna jen některá řemesla, která nebyla tolik vázána cechy. Mimo půjčování peněz na úrok, pálení kořalky, rukavičkářství a mydlářství to bylo právě vydělávání kůží. Podle dr. V. Žáčka (Židovské koželužny na Moravě, Praha 1933) byli na brtnickém panství v roce 1719 registrováni dva židovští koželuži Joachym a Elias Lederer. B. Bretholz objevil k roku 1740 na zdejším panství dokonce čtyři koželužny a jednoho obchodníka s kůžemi. O pár let později je zde koželuhem David Austerlitz, známý velký podnikatel a nájemce vrchnostenských průmyslových podniků. Tím byl dán základ pro další rozvoj tohoto odvětví ve zdejším kraji.
Zdejší panská vinopalna byla později přebudována na škrobárnu. Tu vlastnil až do 4.11.1920 Sigmund Kohn. Pak zde byla zahájena výroba obuvi firmou Arco, kterou vlastnili Samuel a Dezider Löwy. Bylo zde zaměstnáno 13 dělníků a podomácku dalších 40, později dokonce 71. Roku 1924 změnila továrna majitele a zanikla. Firma Gabriel Kärger z Jihlavy zde až do roku 1938 zaměstnávala 40 pletařek, zabývajících se pletením punčoch, rukavic a dalšího zboží. Podle policejního hlášení zde řadu živností provozovali ještě v srpnu 1940 R. Bretschneider, dále L. Freundová, která měla licenci na nákup kůží a kožešin, stejně jako O. Freund a J. Furchtová. Dále zde byl koloniál a obchod krátkometrážním zbožím E. Herrmanna a obchod s krátkometrážním zbožím R. Furchtové. Od roku 1922 zde působil jako druhý lékař MUDr. Josef Weissenstein. V Židovské ulici jsou v roce 1925 hospody "U zlatého jelena" a "U zlaté hvězdy".
Bohatý byl bezpochyby i společenský život, i když v roce 1925 se připomíná pouze ženský spolek Israelitischer Frauenverein. Významná je chudinská nadace Arona a Rosy Grünfeldových. Je samozřejmé, že překážkou výraznějšího rozvoje zdejší náboženské obce byla blízká Jihlava, která lákala zdejší podnikavce a především pak v polovině 19. století jim umožnila usazovat se na předměstích a zakládat, případně dále rozvíjet nově se rodící průmyslová odvětví. O tom, že počátky nebyly lehké a Židům bránila různá opatření a zákazy, se dovídáme ze zprávy z roku 1840, kdy se zde mezi jinými bez povolení zdržoval i brtnický Žid Weissenstein. Tehdy bylo magistrátem zakázáno pronajímat Židům byt a nocleh a bez řádného povolení se zdržovat ve městě.
Po stovce let jakoby se celá tragika znásobila a vracela se zpět. Přichází okupace Československa. Na pořadu každého dne je "židovská otázka". Opět zákaz stíhá zákaz. Omezení pohybu, přídělů potravin, postupné označení, vyloučení z veřejného života. V Brtnici se Arnošt Herrmann a Arnošt Singer zapojují do protifašistického odboje v Obraně národa. Žid a komunista Otto Feund zahyne v koncentračním táboře. Dne 30.7.1941 hlásí zdejší obecní úřad na Oberlandrat v Jihlavské situaci kolem kolem židovského majetku, která se pak upřesňuje až do 3.9.1941. Následuje seznam Židů bydlících v Brtnici, který obsahuje celkem 38 jmen. Muži, ženy, děti. Na seznamu je poznámka tužkou, že "v květnu 1942 se odstěhovali až na Adolfa Picka". Jiné zdroje uvádějí, že do Terezína bylo hromadně vystěhováno 48 či 49 osob. Byly však odvlečeny, nebyly vystěhovány. Nejmladšímu deportovanému byly tři roky, jmenoval se Jiříček Herrmann. Nejstarší byla 93 letá slepá Marie Kasmacherová. Všichni zahynuli. Pak následovaly další deportace. Dne 16.10.1944 jsou zatčeny z rasových důvodů osoby ze smíšených manželství - Rudolf, Jan, Michal a Miloslav Březnovi a Antonín Šimeček a dne 15.2.1945 již zmíněný Adolf Pick. Všichni se šťastně vrátili v květnu 1945 z Postoloprt. Z ostatních koncentračních táborů se údajně vrátili jen dva zdejší Židé. Všem obětem II. světové války byl slavnostně odhalen pomník. Slavnost se konala 4.5.1947 a autorem památníku byl J. Šlesinger.
Přesto se vraťme ještě do roku 1942. V květnu je odvlečena většina zdejších Židů. V archivu Obecního úřadu Brtnice se nachází zpráva kominíka A. Suchánka, který se dožaduje vstupu do domů čp. 232 a 239, a to za účelem vyčištění komínů. Na dopise je poznámka: "asi kolem 26.7.1942 budou byty otevřeny". Dne 5.9.1942 opět kominík upozorňuje na dům čp. 239 a v závorce uvádí: "(bývalý židovský)", neboť prý zde není vymetáno od 5.5.1942!
Seznam židovského majetku svezeného 20.1.1943 na radnici obsahuje 33 bezvýznamných předmětů, např. 7 židlí, 23 kusů prkének, 1 kus dřevěné kozy, 2 kusy koberců. Předměty jsou odvezeny do 22.1.1943 kamsi do Jihlavy. Nedatovaný seznam židovského majetku Josefiny Furchtové (mimochodem obchodnice s kůžemi, viz výše) obsahuje 25 položek: 3 kusy naběraček, 2 kusy válků, 2 kusy pokladniček, 1 pytel (plný), 1 kus kartáče... Maličkosti, docela malé, nicotné, řeklo by se, že po zdejších Židech snad nic nezbylo. A ještě to málo bylo odvezeno do Jihlavy. Za několik desetiletí jsou demolovány i některé domy, je zbořena synagoga. Je nejvyšší čas, abychom si rychle vzpomněli! Je stále třeba nezapomínat. Kdo ví, na čí židli právě usedám... Všem brtnickým Židům patří tato moje vzpomínka. I já jsem se tam narodil. A na nic si nevzpomínám... Stydím se a chci to napravit.
Ladislav VILÍMEK
Zpět nahoru na začátek stránky
