Je na co se dívat, co obdivovat. A to je jen pouhý pohled zvenčí. Což teprve uvnitř... V doprovodu majitele začínáme naši procházku cestou do podzemí. Klenutý kamenný sklep. Vlastně dva. Odborníci usoudili, že tento dům vznikl spojením dvou starých gotických domů. A sklepní prostory tomu napovídají. Je tu zvláštní klima, podivná atmosféra ticha. V jednom místě odhalil majitel zasypanou chodbu kamsi do neznáma. Několik kontejnerů rumu a bouračky a harampádí. To všechno bylo nutné vynosit kbelík po kbelíku. A podařil se i vzácný objev částí renesančního kamenného ostění, které bylo z jedné třetiny odstraněno. Vyžádala si to barokní a potom raně klasicistní úprava průčelí a s tím spojená výměna oken.
Vše se odehrálo do roku 1797. Podle stavebněhistorického průzkumu z poloviny šedesátých let byl tento dům současně zvýšen o druhé poschodí, porušen byl renesanční vstupní portál a dům získal trojúhelníkový štít s oválným oknem. Výrazně se změnila celá fasáda domu.
Gotický původ však naznačují nejen oba spojené sklepy, ale také okosený pravoúhlý portálek v zadním průčelí domu, který ústil do klenuté přístavby. Ta však byla ve 20. století zbourána.
Rozsáhlou pozdně renesanční přestavbu domu zase representuje redukovaná dolní síň, zaklenutá válenou hřebínkovou klenbou se styčnými výsečemi a vstupním portálkem, bohatý trámový strop v přízemí a prvním patře a fragmenty sgrafitované omítky, které jsou nyní překryty novou fasádou. Před léty, kdy omítka domu pomalu opadávala, bylo možné na několika místech renesanční fasádu velmi dobře vidět. V současnosti je průčelí domu členěno pásovou rustikou v přízemí a v patrech pilastry. Prostor mezi nadokenní římsou tvoří páskový dekor a postupně reliéfy všech ročních období. Tyto maltové štuky vytvořil údajně Mathes Kowanda, sochař a laický bratr jesuita, který v Jihlavě působil od roku 1741 až do šedesátých let 18. století. Znamenalo by to, že fasáda tohoto domu se vytvářela postupně, a to od poloviny, až prakticky do konce 18. století. Pilastrový rám uprostřed hlavní osy domu byl vyplněn obrazem sv. Jana Nepomuckého od malíře Karl Franz Töppera z Velkého Meziříčí, který v Jihlavě maloval na přelomu 17. a 18. století. Připustíme-li také tohoto autora, pak vzhled domu se utvářel celých 100 let. Žel, z obrazu se dodnes dochovala pouze pětihvězdičková světcova aureola. Rozhodně však musíme odmítnout všechny dosavadní názory všech historiků na zvýšení domu o druhé patro na konci 18. století. Stačí krátký pohled na průčelí, pilastrový rám a celkové proporce stavby. Dalším pádným důkazem je plán na přestavbu domu z roku 1797, který se dochoval v jihlavském archivu. Dům už měl v té době dvě patra. Nad vchodem je kartuš s písmeny a letopočtem 1797. Historik Bohumil Sameš se domnívá, že jde o písmena JAP nebo JP. Písmeno A by mohlo značit letopočet - ANNO. Stručně řečeno, všichni odborníci se shodli, že dům má pozoruhodnou a vývojově velmi zajímavou historickou architekturu.
Neméně zajímavé je krátké zhodnocení této stavby v publikaci Dr. Evy Šamánkové - Jihlava, která mimo jiné píše: "Jak dlouho ostatně dožívaly v městě jednou přijaté formy, ukazuje nejlépe průčelí domu čís. 5 v Palackého ulici z roku 1797, kde vedle rokaje se užíval i ornament z třicátých let 18. století". Zdálo by se, že fasáda průčelí vznikla najednou až koncem 18. století.
S konečnými závěry ještě posečkejme a pojďme dál v doprovodu majitele domu. Krátce nahlédneme na malý dvorek, abychom zjistili, že zadní domovní trakt byl ubourán. Krátkou pozornost věnujeme rovněž pohledu pod odstraněný koucek necitlivého podbití na stropě v přízemí, který má restaurátorům umožnit posouzení obnovy renesančního stropu. Už pouhé nahlédnutí však odhalilo barevnou mramoráž a jednoduchý ornament. V patře je možné očekávat bohatší výzdobu. Není to úžasné? Nic není vidět a přesto, všude něco je... A tak vzhůru do půdních prostor. Po cestě nás nový majitel na každém kroku přesvědčuje o svém nadšeném a citlivém vztahu k celému objektu. Je ochoten vynaložit veškeré úsilí za jeho záchranu a obnovu. Věřím. Smekám tiše neexistující klobouk a skláním hlavu. Před majitelem, i před nízkým vstupem na jakýsi mezipůdní prostor.
Stojím v šeru a cítím tu nevšední vůni starých půd. Něco kouře, něco sazí, něco staletého prachu. A uprostřed toho všeho, jako porouchaný vějíř, stojí různé typy dveří z 19. století. A snad ještě starší. A také původní okenní křídla. Je to vůbec možné? Někdo nechtěl platit za odpad a tak to všechno naházel na půdu. Dřevěný poklad. Pohleďte tady na ty půdní dveře, říká majitel, jsou z doby renesance. Koukám, fotím a zase koukám. Bláznivá sbírka neznámého podivína! Má jen jedinkou vadu, všechny dveře jsou přiříznuté tak o dvacet centimetrů. Strop se nedal zvýšit, ale dveře se daly zkrátit... Nový majitel je hodlá všechny zachovat a časem restaurovat.
Postupujeme do krovu. Zakláním hlavu, víc, ještě víc. Hřeben je příliš vysoko. Je to nejstrmější střecha pod kterou jsem kdy stál. To není krov obytného domu. To je chrámový krov. Desítky krokví, stovky metrů trámoví. Je to vůbec možné?! Absurdní střecha. Děsivá. A teď, držte se! Ale opravdu! Nejmodernější průzkum odebraných částí dřevní hmoty dokázal, že krov byl zbudován v letech 1588 - 1589. Patří ke třem nejstarším krovům v okrese! Všechny dohady o barokní nadstavbě padají. Tento dům, tato střecha, a nyní pomiňme pár kosmetických úprav baroka, rokoka či klasicismu, ten dům zde trůní uprostřed ulice už plných 400 let.
Chcete další důkaz? Pojďte do jihlavského archivu. Dochoval sestavební plán z onoho roku 1797. Jeho autorem je jihlavský stavební mistr Mathes či Mathias Plott. Dům měl dvě patra, mezipůdní prostor a krov. Jako dnes. Navíc měl v zadní pravé polovině domu přístavbu a to do výše druhého patra. Mimo suchý kloset v přízemí a patře byl v ní dole umístěn dřevník a v obou patrech komory. Malé stavební úpravy z té doby řešily pouze instalaci kachlových kamen ve světnicích a zřízení barvící lázně v přízemí. Majitelem domu byl až do roku 1790 Johann Pflaum. Kupujícím pak tkadlec Ignatz Porth. Neuměl sice psát, podepisoval se třemi křížky, ale odborník byl zřejmě dobrý. Dům vylepšil, zřídil dílnu, ale nakonec jej v roce 1800 prodal. Novým držitelem se stal Franz Eibel.
Zdobené iniciály s letopočtem 17 A P 97 lze dešifrovat různě. Pokud připustíme, že A znamená ANNO čili rok 1979, pak písmeno P může patřit stejně dobře staviteli Plottovi, jako majiteli Porthovi. Ale je tu ještě další možnost, že písmeno A patří staviteli Vinzenzi Aulegrovi, byť se plány na úpravu fasády nedochovaly. Při vyhodnocení jeho ostatních plánů založených v úpravu fasády nedochovaly. Při vyhodnocení jeho ostatních plánů založených v jihlavském archivu lze říci, že typická je pro jeho tvorbu především bohatost fasád, štukové výzdoby mezi nadokenní římsou a orámováním okna, pilastry s výrazně zdobenými hlavicemi, stejně jako pásová rustika na přízemí a bosáže na okrajích budov. Aco je pro náš dům rovněž nezanedbatelné, tento stavitel zvýrazňoval průčelí právě trojúhelníkovým štítem s oválným oknem, který je zde citlivě zabudován do starého krovu. Nebývalou výšku střechy se tak podařilo opticky snížit a fádní plochu oživit. Také prolínání barokních, rokokových a klasicistních prvků nečinilo tomuto staviteli problémy, což je dodnes patrné na jiných jeho stavbách. Tato úvaha by ovšem posunula vznik dnešní fasády do přelomu 18. a 19. století. Nárůst kupních cen by tomu napovídal. V roce 1790 - 8.700 a v roce 1800 už 14.000 zlatých.
Podíváme-li se do gruntovnic či adresářů majitelů jihlavských domů v 18. a 19. století, vidíme velmi často jméno Johann. Není proto divu, že dominantní místo na průčelí patřilo sv. Janu Nepomuckému. Už před rokem 1790 byl majitelem Johann Pflaum, později Franz Eibel, jehož otec byl Johann a bratr rovněž, a konečně, uctívání kultu tohoto světce vyvrcholilo rokem 1729, kdy byl papežem prohlášen za mučedníka.
Pokud jde o nejstarší vyobrazení tohoto domu, pak se jeho typicky vysoká a strmá střecha dá vystopovat na vedutě Jihlavy od Jana Willenberga, která byla pořízena v roce 1593. K vidění je tato střecha, zdá se, také na plátně neznámého autora, který vymaloval pohled na město v pobělohorské době. Zcela bezpečně ji každý pozná na mědirytině neznámého autora z poloviny 18. století. A pak že se nedějí zázraky!
Trochu zmateně opouštím tento dům. Venku mi, promiňte, všechno podivně smrdí. Asfalt, beton, acronát. Kolik poesie se dá vytvořit kamenem, vápnem, dřevem, pálenou cihlou, zednickou lžící. Miluji všechny ty umudlané nerovné stěny jihlavských domů, miluji toto město. Držím oba palce všem pokorným a ušlechtilým majitelům těchto přestárlých nemovitostí.
Je poslední podzim druhého tisíciletí. Mrholí...

Ladislav VILÍMEK

Zpět nahoru na začátek stránky