Nynějším držitelem panství Třešťského jest dobrodinec a starosta města Třeště Leopold baron Sternbach. Poprvé se objevují Sternbachové ve Třešti v roce 1843, neboť dědicem panství se stává Josef Sebastián baron Sternbach, potomek hraběnky Marie Josefy z Herbersteina a Jana Václava barona Sternbacha na Stocku a Luttachu.
Krátce potom se ujímá majetku Ferdinand baron Sternbach, o kterém se Pátek ve Vlastivědě velmi pochvalně zmiňuje a to především pro jeho podíl na rozvoji školství a vzdělanosti vůbec a na zvelebení místního chrámu. Jeho syn Leopold pak nákladem 25000 zlatých zakládá roku 1885 českou mateřskou školku zv. Marianum. Třešťská obec jmenovala v roce 1902 barona Ferdinanda a Leopolda jednomyslně čestnými měšťany.
Tady popis rodu končí. Život na třešťském zámku však šel dál. Pár let klidu a náhle první a hned druhá světová válka. Všechno se změnilo. Úplně všechno.

Dejme tedy prostor archivním dokumentům. Nejprve zažloutlé stránce papíru z roku 1902, psané krásným písmem a začínající slovy:

"Nástin dobročinných a jiných skutků, jimž vysoce urozený pán Leopold říšský svobodný pán ze Sternbachu na Stocku a Luttachu, majitel panství Třeště, Landštýna, Proseče atd., nynější starosta města Třeště, získal si velikých zásluh". A následují odstavce za prvé, druhé, až jedenácté. Co obsahují? Tak tedy, že nákladem 25000 zlatých nechal postavit školku a ročním nákladem 4000 K ji vydržoval. Umožnil stavbu nových školních budov a půjčil obci na 3% úrok částku 10.000 zl. (což bylo 20.000 K). Daroval potřebné pozemky pro školní zahradu a hasičské cvičiště. Založil kapitál 3600 K na opravu kostela sv. Kateřiny. Svým nákladem nechal opravit starou dívčí školu, rozšířit a upravit ulice a cesty k novému obecnímu tržišti, daroval obci hasičské akcie v hodnotě 500 zlatých a sboru daroval oblečení a další peněžité dary. Dary podpořil i místní spolky a chudé. Opatřil svým nákladem stavební materiál na opravy cest, vodovodu, mostů, apod. Při povýšení Třeště na město pak daroval obci obnos 20.000 zlatých na dokončení výstavby škol a uhradil veškeré výlohy spojené s tímto povýšením.

Obdivuhodná a jistě významná pomoc. A to se psal teprve rok 1902. A ruka páně byla otevřena dál...

Okupace v březnu 1939 znamenala konec a rok 1945 celou tragédii rodu Sternbachů dokončil. Poslední majitel velkostatku Leopold Sternbach a jeho žena Kristiana ze Třeště ke konci války zmizeli. Po zřízení Protektorátu se totiž přihlásili k Němcům a pravděpodobně se obávali, že by během osvobozování města "mohlo dojít k nejhoršímu". Předtucha se naplnila. Na jejich dětech. Majetek rodu byl samozřejmě podle dekretu presidenta republiky konfiskován. Děti bez rodičů zůstaly. Eleonora, Alžběta, Leopoldina a Ondřej odmítli německé občanství, protože na ně přešlo v době jejich nezletilosti a obrátili se na české úřady se žádostmi o navrácení občanství československého. Možná mávnete rukou, proč o tom ještě po tolika letech psát. A ono to stojí za přečtení, za zamyšlení. Celá ta doba! Pár hodin po osvobození už bylo jasno na měsíce, na léta dopředu, co se má a musí odehrát. Byla to mnohdy krutá hra. A vůbec byla spousta věcí úplně jinak, než se povídalo a než se psalo.

Čtěme dál z archivních dokumentů. Pozorně. Další komentář už nebude zapotřebí...

Ondřej Sternbach narozený 23. listopadu 1924 v žádosti o navrácení občanství mimo jiné píše: "Žadatel vyhovuje podmínkách dekretu, neboť se nikdy ničím neprovinil proti národům českému a slovenskému, zůstal věrným Československé republice a zúčastnil se boje za osvobození tím, že připravoval spolu se svými sourozenci tajně vydávání zbraní ze zámku partyzánům. Svoji nenávist proti Hitlerovi projevil tím, že v školním ústavu v Příboře, jako student, rozstřílel Hitlerův i Henleinův obraz, za což byl z ústavu vyloučen a brzy potom poslán na frontu. Protokol o tom sepsaný u MNV Třešť tyto okolnosti dosvědčuje. Jako nezletilý jsem byl přihlášen k národnosti německé a tím automaticky pozbyl čsl. státní příslušnost".
V další žádosti k doplnění dodává, že: "...od svého útlého mládí jsem byl vychováván v duchu českém, má obcovací řeč byla česká a také v domácnosti rodičů mluvilo se jen česky. Proto jsem navštěvoval školy s českým vyučovacím jazykem: obecnou v Třešti, akademické gymnasium v Praze a pak v Brně, teprve vyšší gymnasium německé v Jihlavě, poněvadž můj otec, vlivem své manželky, obdržel německou státní příslušnost. V té době, v době okupace, byl jsem 14 letý hoch..."
Dne 14. 11. 1945 podává MNV Třešť krátkou zprávu ONV Jihlava, že se ve schůzi dne 8. 10. 1945 usnesl žádost nedoporučiti. Ze dne 15. 2. 1947 je založena poznámka: "Převezen do Prahy na mezinárodní červený kříž a odsunut. Založit a.a."
Žádost Leopoldiny Sternbachové narozené 1. 11. 1929 byla rovněž zamítnuta MNV Třešť dne 8. 10. 1945, byť v ní jmenovaná poukázala na své "sympatie k českému lidu, udržování přátelských vztahů a finanční pomoci chudým, na přípravu vydávání zbraní ze zámku místním partyzánům a na nezletilost při změně státní příslušnosti rodičů". Zajímavé je její svědectví o nasazení k firmy Mühlhansel v roce 1944 ve věku 15 roků. Zde navázala řadu přátelství s českými odbojáři a především pak jmenovitě s Vladimírem Kukrechtem, Adolfem Caklem a Františkem Žahourkem, kteří ji natolik důvěřovali, že se jí svěřili se stavbou bunkru a útěkem k partyzánům. Jim se také svěřila s možností vydání zbraní uskladněných v zámku pro partyzánskou činnost. O vážnosti celého tohoto počínání svědčí to, že později byl Kukrecht Němci v bunkru vypátrán a zastřelen. Marná žádost byla založena a.a. 15. 2. 1947.
Žádost Alžběty Sternbachové narozené 25. 7. 1923 se opět odvolává na nezletilost jmenované, na pomoc místním partyzánům při vydání zbraní, na absolvování českých škol a pak francouzského ústavu v Rakousku. Zajímavá je zde zmínka o německém správci Dr. Roedrovi, který byl vlastně neomezeným pánem na velkostatku po celou dobu Protektorátu a který byl dosazen "proti vůli otcově". Jmenovaná zde zdůrazňuje svůj stálý kladný postoj ke zdejší české společnosti a svůj nesouhlas s nacistickým režimem, který byl všemi okolo dobře znám. Tento styk ji později přivedl až na gestapo, kde byla vyslýchána, protože prý vedla řeči nepřátelské říši S Dr. Pohlnerem, lékařem v Jihlavě. Ten už byl v té době zajištěn gestapem ve vazbě a její výpověď byla odmítnutím svědectví, byť byl na ni činěn nátlak. Od té doby pak byla velmi bedlivě sledována německým správcem Roedrem, který ji několikrát varoval, neboť její jednání neodpovídalo "řádnému chování Němce". Žádost o navrácení občanství byla samozřejmě 15. 2. 1947 zamítnuta.
Žádost Eleonory Sternbachové narozené 25. 6. 1928 o vydání čsl. státního občanství se opět odvolává na ryze českou výchovu v mládí a návštěvu českých škol. V roce 1944, jako patnáctileté děvče, měla nastoupit k německé branné moci jako Lutwaffenshälferin a proto se rozhodla pro útěk z domova. Nakonec se po mnohých prosbách rodičů podařilo, že nastoupila jako řadová pracovnice do Morkovic. Mezi českými kamarády se dostala i do partyzánské skupiny. Spolupracovala s Oldřichem Cepkem, Květoslavem Kolaříkem, Františkem Zábrodským a Aloisem Zavadilem. Zúčastnila se nepřímo největší akce vypuštění 6 cisteren benzinu a oleje a vyloupení vagonů s potravinami. Byla vyšetřována SS Jagtkomandem a gestapem, ale ničeho nikdy neprozradila. Znala i druhou akci s další partyzánskou skupinou OLGA a poskytovala všem důležité informace ze svého okolí. Pravdivost těchto tvrzení prokázali někteří výše jmenovaní výslechem na MNV a na úřadovně StB ve Třešti.

Pro úplnost dodejme, že právě v těchto dnech byla partyzánská akce v Morkovicích náležitě zhodnocena a detailně popsána v archivní ročence Státního okresního archivu v Kroměříži.

Autor celého dramatického dokumentu, František Vašek, zde uvádí řadu nových odhalení např. protifašistickou spolupráci některých příslušníků brněnského gestapa s českým odbojem, upřesňuje celkový počet vypuštěných cisteren na 24 a celý případ v Morkovicích dokládá dochovanými archivními dokumenty od zatčení náhodně chycených partyzánů, po protokoly z výslechů, mučení a věznění, až po popravu Květoslava Kolaříka a náčelníka železniční stanice Morkovice Aloise Zavadila v brněnské věznici na Cejlu dne 12. března 1945.
A tak závěrem dodejme, že od partyzánské akce v Morkovicích, která se uskutečnila v nočních hodinách dne 26. února 1945 uplynulo již celých 55 let, což je stejná doba, která uplynula od marného žádání o československou státní příslušnost mladými z rodu Sternbachů. A podle mého osobního názoru si ji zasloužili...

Ladislav VILÍMEK , Rounek 25, 58841 Vyskytná nad Jihlavou

Zpět nahoru na začátek stránky