Zámek se pod tího péče pracujícího lidu nakonec zhroutil. Nebylo to samozřejmě najednou, padal a rozpadal se postupně. Nejprve byla zbourána rohová věž, pak došlo na přestavby místností. Do okenních otvorů byl co chvíli zazdíván jiný typ okna. Trochu pestrosti jistě nevadilo. Nikomu. Kupředu levá, kupředu levá... Fekální jímka se naplnila po okraj. Nevadí. Odpady byly svedeny do zámeckého sklepení a zápach, tedy sklepní vchod, byl zazděn. Došlo i na zámeckou kapli v přízemí. Dodnes se mi nepodařilo zjistit její zasvěcení. Navštívil jsem však její prostory a fotografoval alespoň stropy, podlaha byla poseta vysokou vrstvou starého harampádí, uhlím, šatstvem, hnilobou. Psal se rok 1992. Byla naděje, že se zde objeví barokní malby. Byla nepatrná naděje na záchranu. Žel, nebyla. A tak zůstávají jen archivní dokumenty a fotografie. A vzpomínky a výpovědi svědků.
Jednoho slavnostního dne byla v zámeckých prostorách, někdy v padesátých letech, radostná a bujará oslava nějaké vítězné revoluce. Pilo se, tančilo, až se dopilo. Tu si jeden z místních pijanů vzpomněl na kapli. Údajně tam byla uložena "jistá relikvie" v nádobce naplněné neznámou tekutinou. Ta byla samozřejmě tekutá. A tak se vypila. Vypravěč oné události popsal mnoho detailů, ale co je hlavní, pijan - labužník přežil. Snad to zařídil onen neznámý světec, kterému byla kaple zasvěcena.
Vrátíme-li se podle archivních dokumentů do 18. století, byla zámecká kaple umístěna v přízemí. Nevelká prostora byla zaklenuta. Byl zde oltář s obrazem Panny Marie, starý tisk, dále sedm starých obrázků blíže nespecifikovaných a šest olejových obrazů na plátně. Dvě zasklené modlitby, tři dřevěné sošky svatých a další tři blíže neurčené, dřevěný a kovový krucifix, skříňka s ostatky a pod položkou číslo 381 je doslova uvedeno "1 ostatky zasklené". Tak přece, vypravěč a pamětník nelhal. Je to tu černé na bílém. Inventář byl sepsán při konfiskaci majetku krátce po odsunu německého majitele. A výčet dalších předmětů pokračuje. Nechybí dvě kostelní lavice, klekátko, nástěnný zvonek, kněžské oblečení a jeden kokosový běhounek na podlaze. Pámbu ví, kam se všechno podělo.
Něco je snad v museu, něco po domech, něco někdo odvezl do Prahy. Takže, vlastně - nic. Nic nezůstalo ani z obrovské oranžérie plné palem a cizokrajných květin. Rostly zde citrony i pomeranče. Jednoho dne přijel z nedalekého města zahradník a nabídl se, že zaplatí a něco odveze. Byl podzim a tak chvátal. Přijede prý druhý den ráno. Pilní družstevníci nemeškali a jen odjel, vynosili všechnu květenu před skleník. Do rána prý uhodil řádný mráz. Zahradník přijel zbytečně. Sklo potom posloužilo celé obci na pařeniště a to nedostupné klukům na rozbíjení. Všichni byli spokojeni. Feudalismus už neměl nejmenší šanci na návrat. A s kapitalismem jsme si také už poradili, po padesáti letech jsme si ho vycinkali zase zpátky. Jenže, smůla, jednou už nebude co v téhle vesnici bourat...
P.S. Podle skutečné události a na základě skutečných archivních pramenů ve Státním okresním archivu v Jihlavě převyprávěl a přepsal autor. Případné foto není v tomto případě vítáno.

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25

Zpět nahoru na začátek stránky