MUDr. František Zezulka se svojí matkou spisovatelkou Vlastou Javořickou...

Přede mnou leží drobné dílko nazvané Z deníku praktického lékaře, kterou vydalo nakladatelství Bonus A v roce 1997. Autor - František Zezulka a rozumí se MUDr., což je ale skryto a zapsáno až na záložce obalu. Narozen v roce 1915, působil jako lékař sekundář v nemocnici v Počátkách, pak jako praktický lékař v Kamenici nad Lipou, kde ho ve funkci ředitele OÚNZ zastihla prověrková doba, která ho ovšem neprověřila. Bodejť, byl nestraník a ještě k tomu silně věřící. A, co by asi nikdo netušil, byl a stále bude synem spisovatelky Vlasty Javořické. Inu, koulelo se jablíčko, koulelo... Naštěstí ne daleko od stromu. A po pádu se oklepalo a přijalo místo, tu závodního lékaře ve Žďáře nad Sázavou, tu zase obvodního lékaře v Novém Městě na Moravě a v Dobroníně, pak posudkového lékaře v Pelhřimově, až svoji pouť zakončilo jako lékař v Domově důchodců v Jihlavě. Nebylo lehké vyhovět tehdy soudruhům. Ale pan doktor zůstal pánem a vydržel. Co, jenom vydržel. On o tom všem svém pochodování napsal velkou hrst ohlédnutí, črt, pousmání a vzpomínek. Kdybych nosil klobouk, smekl bych, ale protože chodím prostovlasý, tak jsem ho při prvním setkání pouze pozdravil a při druhém také. Vím, co se sluší a patří, ale při podání ruky jsem měl onen zvláštní pocit, jestli náhodou nezapomněl pan doktor v ruce skalpel. Já ho tam prostě cítil. Já ho prostě cítil i v té knížečce. Pletl se mi do čtení, Tam, kde jsem čekal ještě slůvko, nebylo nic. Tečka. Slov jako šafránu, ale o to byla ta slova vzácnější. Přesná jako chirurgické řezy. Doktor se holt nezapře ani při psaní. I to veselé bylo šito přesným stehem, ani jedno píchnutí navíc. Ale dloubnutí, ta jsou cítit citelně. Pan doktor umí dloubnout na správném místě ve správném okamžiku. Teď už bych neřekl, že doktor, ale člověk, přítel, otec, manžel, chlap. Až si tu knížečku přečtete, dáte mi za pravdu.
Hodně krásných a upřímných slov si odnáším a ponesu dál svým vlastním životem. Byly tolik potřebnou vodou na můj vlastní mlýnek. Kdo z vás by odolal slovům v úvodu povídky Signál:
Kde sídlí svědomí? A kde duše?
Nevíme. Na tak složitou otázku nemá ani lékařská věda jednoduchou odpověď. Ale spácháme-li přečin proti němu, proti svému svědomí, ozve se.
Je to lítost, jsou to výčitky? Je to vzkaz nás samotných sobě?
Nevíme.
Knížka vyšla před třemi lety, když pan doktor oslavil se svou ženou zlatou svatbu. A pro pořádek dodejme ještě, že je otcem tří dětí, dědečkem šesti vnuků a pradědečkem dvou pravnuků. Že toho není ještě dost? Máte plnou pravdu. Chystá se další knížka, další doktorská povídání. A já si dodám odvahy a půjdu udělat své první interview. Jak říká sám pan doktor na závěr jedné své povídky: Na všechno v životě nejsou směrnice. A někdy je lepší pár slz na začátku než na konci!

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25

Zpět nahoru na začátek stránky