O tom, že si Jihlavané svého vodovodu vážili, svědčí mimo jiné i v jihlavském archivu uchovávaný pergamenový list z 22. dubna 1389, ve kterém moravský markrabě Jošt uděluje jihlavským měšťanům právo, aby užívali příjmů a poplatků, které si jednomyslně uložili z vodovodu zřízeného k prospěchu svému i celé obce, ke zlepšení města podle své úvahy a zavazuje se za sebe i své nástupce, že na tyto příjmy nesáhne. Rok uvedený na této listině využil historik A. J. Pátek ve Vlastivědě Moravské - Jihlavský okres k určení doby vzniku jihlavského vodovodu, což je ovšem nepřesné, neboť k jeho vybudování došlo pár let před tímto datem.
Neméně zajímavá je také mladší listina z 6. října 1555, v níž Václav, biskup nikopolský, sufragán olomoucký a opat žďárský, dál Jan Převor a konvent kláštera žďárského vidmují na žádost zástupců purkmistra a rady města Jihlavy, Hanuse Khandlera, Petera Zosauera, Marka Sorgenunfreye, Andre Losnitzera a městského písaře Leonharda Trennckhera, tři články z městské právní knihy o domovních zdích, vodních trúbách a vedení vody.
Vzhledem ke stoupající potřebě pitné vody byl v letech 1615 - 1618 postaven nový vodovod ze Smrčné, vedený přes Červený Mlýn do Jihlavy, ale nebyl užíván příliš dlouho. Po třicetileté válce patrně zanikl. V této době dochází nejen k obnově města, ale také předměstí. V roce 1781 je otevřena Císařská brána v Křížové ulici (zbourána 1833) a o dva roky později je postupně odstraňováno vnější městské opevnění. Město se rozrůstá především na sever na Špitálské předměstí, kde se staví vojenská a později také občanská nemocnice a kde nakonec vyroste celá řada důležitých továren.
Není proto divu, že už v roce 1786 je k pístovské vodárně připojeno třetí potrubí, aby se zvětšily dodávky vody pro město. Potřeba zcela zákonitě stoupá a to jak v domácnostech, tak také jinde.
K úplnému spojení vnitřního města s předměstími dochází až v první polovině 19. století, kdy jsou bourány městské brány a jejich předbraní. Voda je proto rozváděna také tam, do několika veřejných výtoků s nádržemi. Zajímavý je plán rozvodu vody po městě z počátku druhé poloviny 19. století, uložený opět v jihlavském archivu. Jsou zde zanesena všechna místa pro veřejný odběr vody. Poslední se dodnes dochovalo při zdi u Obchodní akademie na nároží Náměstí Svobody a ulice Na Stoupách. Voda zde tekla ještě po roce 1945. Dnes slouží tato kamenná nádrž k výsadbě květin. Většina z těchto kamenických děl byla po zrušení takto vybavených odběrních míst nabídnuta jihlavskou obcí k odprodeji zájemcům z okolních vesnic. Není vyloučeno, že jedna z nádrží byla přenesena k prameništi užívanému obyvateli Hlávkova, kde byla umístěna při výtoku pitné vody u tamního návesního rybníka. Je velká škoda, že není udržována a již po několik let se nachází v desolátním stavu.
Konečně v roce 1886 je započato s výstavbou nového vodovodu. Voda se tak dostává do veřejných budov, několika málo soukromých domů a na veřejných odběrních místech se postupně objevují nové litinové stojany. Podle dochovaného plánu jich byla asi dvacítka. Tak příkladně, stál někde uprostřed prostranství dnešního parkoviště v Žižkově ulici (před budovou bývalého Dělnického domu), další byly na nároží Mrštíkovy a Židovské ulice či pod domky na konci ulice Fibichovy, kde se s ním dlouho po válce vyváděly různé klukoviny při cestách do Komenského školy a nebo na nároží Brněnské a Čajkovského ulice, naproti tamní budově zvláštní školy.
Voda se však čerpala také ze studní. Ty byly zřizovány současně s městskou zástavbou už od 13. století. Bylo by nemyslitelné, aby uprostřed hradeb nebyl jediný zdroj pitné vody. Proto není divu, že na plánech jihlavského podzemí, pořízených v šedesátých letech, najdeme celou řadu studní vybudovaných ve sklepení domů. Především pak v některých domech právovárečných, kdy byly nezbytnou součástí výroby piva. V jednom historickém domě v Židovské ulici byla studna přímo v domovní síni, kousek od vstupu do sklepa. Patrně je dnes zasypána a zakryta dlažbou. Další se nacházely na dvorcích domů. Jedna byla rovněž před budovou minoritského kláštera. Po roce 1945 byla stále ještě udržována v dobrém stavu a zakryta deskami. V jedné byl otvor po pumpě, kam jsme občas házeli, coby ministranti ve zdejším kostele, kamínky, a čekali na žbluňknutí... Byla však zasypána během stavebních úprav při zřizování internátu někdy v padesátých letech. V těchto dnech byla znovuobjevena a dokonce vyčištěna. Archeolog Mgr. Zimola z jihlavského musea zde v hloubce 15 metrů nalezl mimo jiné džbánek ze 16. století.
Při této příležitosti bylo vzpomenuto jihlavským rodákem a znalcem historie dávné i nedávné, panem Mário Neuwirthem, také kamenných desek nalézajících se při jižní zdi minoritského kostela. Vyslovil domněnku, že by mohlo jít o části kamenné nádrže na vodu, která stála vedle této studně. Prý se o tom už v minulosti spekulovalo. A tak začalo pátrání v archivu...
Popis nálezu zmíněných desek byl uveřejněn ve třicátých letech v Jihlavských listech a jeho autorem byl dr. Jan Fried z jihlavského gymnasia. Zařadil jejich vznik do období baroka. Na čtyřech menších čtvercových deskách jsou vyobrazeny hlavičky okřídlených andílků, ze dvou dalších lze sestavit znak řádu minoritů a další dvě desky vytvářejí spolu neznámý erb, jak poznamenal dr. Fried. O jejich účelu či použití se nezmínil. Naopak průvodce Jihlavou, autorů dr. Jaroše a Křesadla z roku 1996, popisuje tyto desky jako náhrobní kameny ze zdejšího hřbitova a neznámý erb připisuje zdejšímu kvardiánovi Dominikovi z poloviny 16. století. Pak by se jednalo o renesanční či ještě starší památky...
Rozluštění nepřineslo ani urychlené bádání, které v těchto dnech provedl pan Neuwirth v písemných pramenech minoritského kláštera, uložených v jihlavském archivu. O nádrži zde nebyla nejmenší zmínka. Podobně se nedařilo ani Mgr. Zimolovi s písemnostmi kolem studny. Archiv ani tentokrát neposkytl žádnou sebemenší důležitou informaci.
Nakonec přece jen došlo na slova pana Neuwirtha. Potvrdilo to zcela náhodně až vyhodnocení všech plánů Jihlavy, které má archiv k disposici. Na nejstarším, z roku 1647, jsou dobře patrné dvě nádrže na vodu na náměstí. Poškozený plán z roku 1824 pak zachytil nejen rozvod vody do obou kašen a dalších míst, ale také hranatou obdélníkovou nádrž při klášterní budově u minoritů! V té době mohla sloužit, vedle studně, jako reservoár užitkové vody, i pro případ požáru. Výška kamenných desek by tomu odpovídala, podle dr. Frieda 98 cm. Ani jejich tvar a rozměry nejsou náhodné. Vzhledem k sestavování nádrže a pro lepší manipulaci s nimi byly voleny takřka čtvercové plotny. Dvě strany byly tvořeny reliéfy andělíčků, další dvě znaky. Pokud připustíme dobu jejich vzniku v baroku, tedy současně s přestavbou kláštera, pak byly zhotoveny někdy ve třicátých letech 18. století. Neznámý znak by mohl patřit kvardiánovi Sylvestru Clementovi, který se podle historika Pátka o barokní přestavbu v roce 1738 zasloužil. Dodejme ještě, že v té době byl nejbližší výtok vody v nedaleké Minoritské ulici, v místech mezi domy č. 1 a 3. Poté byl přemístěn do dnešní Mrštíkovy ulice k domu č. 5, kde je dnes proluka.
Ke zrušení klášterní nádrže a k uložení desek ke klášterní zdi došlo patrně počátkem druhé poloviny 19. století, kdy voda ze studně byla plně nahrazena vodou z nové vodovodní sítě. Od té doby se pomalu, ale jistě, na vše zapomnělo... Až teprve v těchto dnech, kdy byla znovunalezena a vyčištěna již zmíněná studna, se opět hovoří a píše o jejím zachování a dokonce o vybavení kovanou mříží. Je to dobře. V prvních letech byla voda vytahována patrně rumpálem, později pomocí dřevěné pumpy, snad by se vedle kamenné nádrže mohla na podezdívce tepaná mříž pěkně vyjímat.
U pitné vody ještě na okamžik zůstaňme. Není bez zajímavosti, že v době docela nedávné byly vodovodní kohoutky často umístěny jen v přízemí jihlavských historických domů a teprve později na chodbách jednotlivých pater. Kohoutky byly mosazné a mísy litinové, uvnitř opatřené modrým či bílým emailem a po krajích zdobené. Velmi často na nich vynikala plastická písmena firmy FRÜHAUF - IGLAU. Kampak se všechna ta krása poděla? Zůstal zachován alespoň jeden litinový stojan, jedna vodovodní mísa od jihlavského výrobce? A co ostatní jihlavské studny. A studny vůbec... Možná, že právě jejich zasypáním došlo k mnoha problémům v jihlavském podzemí, od zátop sklepů, až po sedání domovních zdí a jihlavské brány v ulici Matky Boží.
Vzpomínám mimoděk na unikátní nález středověké studny v obci Rounek, poblíž č. 11. Před pár lety zde staronový majitel obnovil studnu zasypanou místními budovateli JZD. Po vyvezení devítimetrového sloupce, také z demolice, byl na samém jejím dně objeven v křemeni vytesaný kříž a kousek nad ním, hned dvakrát, jesuitský znak s písmeny IHS a křížkem. Prý se to ve studních dělávalo. A pokud mě moje paměť neklame, je takových překvapení v zemi ještě velmi mnoho, jen na Rounku čekají další dvě zcela zasypané studně a v nedaleké Vyskytné, ani nebudu počítat.
Škoda těchto vzácných děl našich předků. A tak nezbývá, než za záchranu té jihlavské, klášterní, poděkovat. Náhodě, a pak pracovitým lidem. A ještě na úplný závěr. Dnes se o pitnou vodu stará podnik Vodovody a kanalisace. Což kdybychom se příště podívali na historii jihlavské kanalisace. Tak tedy, zanedlouho, nashledanou někde pod zemí.

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25

Zpět nahoru na začátek stránky