Ale bývají i jiná americká rána. Těch už tolik nebývá. Začínají kolem sedmé hodiny doušky pomerančového džusu z čerstvě natrhaných plodů před domem a nebo z bio plodů zakoupených ve všech možných prodejnách. Pak následuje oblékání do speciálních cyklistických oděvů. Všechno co si dotyčný obléká je speciálni. Tričko, kalhoty, ponožky, boty, brýle, helma. Všechno odpovídá všem předpisům. A módě. Pak přijde řada na kolo. Kdeže loňské sněhy jsou. Po druhé světové válce, třetí zaplať Bůh nebyla, nám stačilo jezdit pod štangli na ocelovém kolosu po dědečkovi. Mělo tehdy také dvě kola, přední pákovou brzdu, vzadu tzv. festku, blatníky a zvonek. Dnešní kolo je plné koleček, přehazovaček, teleskopů a pacek na řídítkách, ale zvonek, marná sláva, na americkém kole nedohledáte. Snad aby mu nezvonila hrana. A to nemluvím o hmotnosti kola čili váze. Za mého mládí to byla tíha. Inu, jiná doba, jiná kola. Pak se všechno tohle moderní harampádí naloží na speciální zadní nosič a vyjíždí se. Kam ze se jede. No přece do přírody. Kousíček za San Diego. Tady se tomu říká narodní přírodní reservace. Takovej hodně a hodně a ještq hodnějc velkej jihlavskej Hailos, abych si pojihlavsku zavzpomínal. Kdysi se tady prodírali Indiáni, pak Španělé a teď se tam budeme prodírat my. My Evropané z Česka se budeme prodírat po svých. Naši hostitelé na speciálnich kolech.
Netrvá to ani tak dlouho a jsme na místě. Středem této reservace vede jednosměrná perfektní asfaltová vozovka s odpočívadly a parkovišti. A odtud už každý putuje jak se mu chce po vyznačených cestách. Fantastický dojem pro nás Středoevropany. Pro nás z Vysočiny. Skaliska roztodivných tvarů. Skalnaté stráně porostlé nízkými křovinami. Kanon s prudce tekoucím potokem plný balvanů. Písečné cesty a cestičky se vinou mezi pokřivenými stromy a informačními tabulemi a tabulkami upozorňující na výjimečné dřeviny nebo byliny. Někde jsou návštěvníkům nabídnuty plastické mapy nejbližšího okolé. Mne zaujali výstražné značky, které doma zatím neznáme. Pozor na hady. Pozor na pumy. Dostali jsme pokyny co dělat, kdyz je potkáme. Nepotkali jsme je. Ve snaze uvidět včas plížící se nebezpečí nedívali jsme se příliš pod nohy. Potkala nás smůla se štěstím. Šlápli jsme do psího hovínka. Kdyby jsme byli bývali značkou upozorněni i na ono nebezpečí, určitě bychom šlápli vedle... Ale co, zážitek to byl krásný. A byl naklonec ještě jeden. To kdy jsme se sešli u auta s našimi cyklisty. Od hlavy az k patě byli oházeni šedivým bahnem. Barva kol zmizela. Jeden z jezdců si přetrhl speciální ocelový řetěz a kolo musel na parkoviště dotlačit. Ruku na srdce či na řídítka, to by se našemu starému českému vehiklu nemohlo stát. Že by svojí váhou zapadl nenávratně do zdejšího bahna, to jo, ale zůstal by s nepřetrženým řetězem.
Nedělní oběd se obešel doma a oplíval všelijakým zeleným lupením. Vše tady směřuje ke zdraví. Pro samé zdraví se tady člověk nakonec ani nenají. Ale co, budiž, člověk si zvykne na ledacos, i to kručení v břichu má něco do sebe. Když tady člověk potkává některé ty tlouštíky s váhou přes 150 kg, tak raději ať mi čas od času v břiše zakručí. On by to byl rozdíl platit si na zpáteční cestu jednu nebo dvě letenky za dvě sedadla pro jednu jedinou maxizadnici. A jak ta nedele skončila. O tom až zase příště. Povídání dopisuji ve 12 hod. 30 minus zdejšího času a u vás doma na Vysočině je právě půl desáté večer a mně nezbývá, než vám popřát hezkou a ničím nerušenou dobrou noc.