V centru San Diega stojí mohutná, ale nikterak nápadná budova federálního úřadu. A v sousedství hodně vysoký mrakodrap připomínající manžestrovou nohavici s hrubým proužkováním. To je federální věznice, říká mi průvodce. Koukám a snažím se spočítat ty desítky pater. Nedaří se. Kdo ví, jestli tamní delikventi koukají dolů na každodenní velkoměstský shon a nebo vidí jen modré nebe tím malým okénkem nahoře u stropu. Kdo ví. Já to v téhle chvíli vědět nepotřebuju. Jen mě napadlo, jestli také u nás doma neuvažujeme stavět kriminály coby mrakodrapy. Zabírá to málo místa a pro řádné občany zbude víc prostoru na parky a parkoviště.
Svět žije v obavách i radostech. Naši hostitelé odjeli na koncert Joela a Eltona Johnse. Vstupné 200 $ za osobu. Byly i dražší vstupenky. Program za 50 $. Mám jej před sebou. Barevný, na tuhém lesklém papíru. Perfektní. Momentky z různých turné po světě. Detaily soustředěných tváří obou zpěváků. Jejich cesta za slávou i klopýtání životem. Hity. Záběry hudebníků a popisy obou kapel. A dojmy: Joel byl výtečný, rozprávěl o sobě, vtipkoval, zpíval a poskakoval s mikrofonem jak za mlada. Elton nepromluvil, jeho zpěv se ztrácel v lomozu prozářené a blikající scény, hleděl si sám sebe... A tak jde život. Někomu stačí jen kousek radosti a roztaje. Někomu nepomůže, když si ji koupí za milion, zůstane zmrzlej. A kyselej, fujtajvl...
Páteční odpoledne je pošmourné. Sedím a klepu na klávesy a hlavou mi běží bezpočet drobných zážitků. Co chvíli přeletí nad domem vrtulník policie nebo hasičů. Nedávno tady létal nízko nad střechami a amplionem žádal občany, aby pomohli najít malého mexického kluka, co se ztratil rodičům před domem. Kluk se našel. Co chvíli se nebe rozburácí startujícím dopravním letadlem. Není divu, letiště je uprostřed města a letadla se málem dotýkají střech. Nikdo nesepisuje petice na zrušení letiště, všichni vědí, že je potřeba. A co mě potrápí nejvíc, až budu doma, pořádek na přechodech pro chodce. Hanba se zdržet krátce na přechodu, auta okamžitě zastavují. Řidiči se usmívají a kynou. A já jen žasnu, proč to všechno někde jde a jinde ztěží. Je dobré se vydat do světa. Kdysi dávno putovávali naši dědové do Vídně a do Rakous a zpátky si nosili něco v hlavě a něco po kapsách. Pak byla doba, že jsme nevytáhli ani paty. A trvala dlouho, pro mne celého půl století. Za tu dobu mám v hlavě co dohánět a po kapsách už stejně najdu jen kapesník. Ale radovat se nepřestanu, i troubové jako já mají právo na radost. Proč bychom se netěšili, když nám Pánbůh zdraví dá. A já jsem navíc pojištěnej u jedné nejmenované české pojišťovny.