Nebýt rozhlasových a televizních zpráv lidé by ani netušili, co že to kolem dokola žhne. A právě v jednom z těch extrémních dnů, a ještě k tomu krátce po poledni, vydal jsem se na takový docela obyčejný předpouťový úklid kolem již zmíněné kapličky. A nebyl jsem sám. Sešla se nás taková malá skupinka obyčejných lidiček. Skutečně lidiček. Dva velci a dva malí. Klučina a děvčátko, oba školou povinní. A extrém neextrém, vedro nevedro, uklízelo se o sto šest. Umývala se okna, vstupní dveře, trhala se tráva kolem zdi a sbírala se opadaná omítka ze soklu. Trochu se povídalo, trochu brebentilo, ale úklid pokračoval jako by nic.Jakoby onen extrémní čas měl teprve přijít, jakoby slunce mělo teprve prahnout a žhnout a pálit a bodat. A ono to zatím vypadalo na docela obyčejný horký červnový den. Stačilo se podívat na toho malého kluka, jak s velkým dřevěným náklaďákem statečně, navzdory extrémnímu popoledni, jezdil s autíčkem plným smetí pod nedaleké křovisko. Na děvčátko, jak otíralo pečlivě staré dřevěné svícny z oltáře, zatím co maminka balancovala na špalku při ometání stěn v kapli. Krásný vzhled byl na ten Boží svět... Dvě hodinky uběhly jako nic.Kaplička prokoukla. Vyloupla se z šedi ročního prachu.
Poutníkům se bude určitě pěkně koukat, až v neděli dopoledne budou stát či posedávat při pouťové bohoslužbě před kapličkou. A to hlavní jsem si ponechal nakonec. S úklidem mi pomáhala rodina Jonášova z Vyskytné nad Jihlavou. Extrémně obětavá v tom stejně extrémním čase. Taková docela obyčejná báječná rodinka.