Nelze se proto divit, že dlouho trvající svízelná finanční situace nutila klášter k postupným prodejům drobných nepotřebných nemovitostí nebo částí pozemků. V roce 1531 byl takto odprodán kamenný domek u klášterního hřbitova zvaný Steinhütte, stojící v sousedství domu měšťana Steiterra. Majitelem se stal jistý Bartl Ziegler a je písemně doloženo, že teprve za provinciála Oswalda Mochenleüta v roce 1532 splatil poslední dlužnou částku do celkové sumy 12 kop grošů českých.
Nejen pomoc města klášteru, ale i pomoc opačnou nám zaznamenala listina z roku 1532, ve které zmiňuje kvardián Johannes Tüechler vrácení 32 stromů, cihel a dalšího stavebního materiálu, jenž bylo použito k opravě Brtnické brány a který byl připraven na udržování klášterních staveb. Další prodej se v roce 1536 týkal rybníčku patřícího ke klášternímu majetku na Panenském předměstí, kde patrně vznikaly i další, vždy v místech ukončené těžby hlíny pro tamní cihelnu zásobující od nepaměti celé město.
Zajímavým dokumentem je jedna listina z roku 1536, ve které je městu postoupen starý dormitář neboli stlafhaus spolu se zahrádkou na výstavbu nové sýpky, která by měla mít přístup situovaný z ulice Matky Boží. Městská rada se za to zavázala postavit minoritům na jiném místě dormitář nový, sestávající se z prostorné místnosti včetně dalšího příslušenství. Zde je třeba poznamenat, že starý půdorys kláštera zachytil a popsal jihlavský historik a archivář JUDr. Emanuel Schwab.
V dalších letech tak získala městská rada určitá práva v klášteře, o čemž vypovídá písemný souhlas tehdejšího minoritského kustose na Moravě a současně kvardiána u sv. Jana v Brně z roku 1541, Mathese Melhorna. V roce následujícím kupuje město od minoritů louku "Taschen".
Netrvalo dlouho a v roce 1541 dolehla na město velká morová rána. Podle některých zdrojů prý pomřelo na 8.OOO lidí. Za jedno století tak postihlo Jihlavu několik zničujíjících požárů a celkem deset morových epidemií. Podle farních kronik prý luteráni vinili z Božích trestů katolíky a ti jim stejnou mincí zase opláceli. Faktem je, že si tragická období vynutila vybudování nového hřbitova za hradbami, na Špitálském předměstí, a že se patrně v kritických časech pohřbívalo i jinde.
V roce 1548 provádí město stavební úpravy v klášteře, do něhož přichází nový bratr Ninlaum. Navzdory tomu však nejsou poměry mezi minority a městem, a zvláště pokd jde o luterány, dobré a na pořady všedních dnů se stále častěji dostávají řešení náboženských různic, které rokem 1564 vystupují v otevřené nepřátelství doprovázené násilnostmi. Roku 1586 jsou po poradě biskupa s papežským nunciem podniknuty vůbec první protireformační kroky v Jihlavě a luterský kazatel Hedericus musí opustit město. Je dobré si připomenout, že v roce 1600 byl mezi měšťany jen jeden jediný katolík.
Někdy v této době byl podle blíže neurčené listiny zdejším kvardiánem Hanns, který zaslal městské radě soupis majetku a práv, jež byla klášteru odňata a rezolutně požadoval nejen okamžitou nápravu, ale také povolení k čepování piva.
Někdy z poloviny 16. století jsou v archivu zachovány tři blíže nedatované listiny ze kterých vyplývá, že dva zdejší správci kostela Nanebevzetí a to Johannes Lomnitzer a Sebastian Khrezl si stěžují na zdejšího kvardiána městské radě a dokonce odmítají dále zastávat uvedený úřad. Důvodem jsou prý nepřístojnosti kvardiána při správě zdejšího majetku.
V roce 1556 je do zdejšího kláštera uveden nový kvardián Sebastian. Tehdy městská rada žádá císaře, aby mohla získat zpustlý klášter a využít jej k obecnímu užitku a současně k výstavbě potřebného koňského mlýnu. Za účelem dalšího rozvoje města by pak ráda získala i další klášterní pozemky kolem cihelny západně od města, na Panenském předměstí. Složitá jednání se nakonec protáhla až do roku 1559, kdy císař Ferdinand I. nařídil Valentinu de Cingulo, minoritskému vikáři a generálnímu komisaři a jeho zástupcům, aby pro záchranu a obnovu svého řádu a církve podnikli stůj co stůj záchranu jihlavského kláštera. Tímto příkazem bylo prakticky o osudu minoritů v Jihlavě rozhodnuto a řád tady nadále, navzdory všem dosavadním nemalým problémům, zůstal.
Z roku 1560 pochází stížnost bratra Antoniuse městské radě, že je stále sužován správcem kostela Barholomeem. Zajímavá je však další listina, v níž městská rada žádá o uvolnění přístupu ke zbraním uloženým v klášteře, což by znamenalo, že zde patrně byla umístěna městská zbrojnice.
Předmětem dalšího sporu se stal v následující době luteránský kazatel, který se v roce 1562 objevil ve zdejším chrámu, na což minorité reagovali ostrým protestem u městské rady. K problémům finančním se tak přidružily neméně složité problémy náboženské. Podle dokumentů byl stav kláštera v roce 1563 "bídný" a tak kvardiánovi nezbylo, než opět přikročit k odprodejům částí klášterních zahrad, tentokrát měšťanu a bednáři Janovi. Jinak panovala v klášteře samém velmi pochmurná nálada, neboť bratři byli neustále utiskováni a podle řady písemných svědectví s nimi bylo velmi špatně zacházeno. Násilí o rok později vyvrcholilo natolik, že císařský rada Mikuláš Walter z Walterssperku musel důrazně požádat městskou radu jihlavskou o potrestání všech viníků ohrožujících kvardiána při bohoslužbách v kostele a vyzvat ji k zabránění podobným činům i v případě ostatních bratří. Upozornil dále Jihlavské, že nebude-li sjednána náprava, obrátí se s novou stížností přímo na císaře. Situace se vyhrocovala také na vesnicích, kde docházelo k rozvratu pracovní morálky a většina sedláků odmítla platit klášteru úroky. Radnice pak váhala a oddalovala navrácení klenotů, které si tam klášter pro větší bezpečnost před léty uložil. Kvardiánem byl v této době uváděn Angel.
- pokračování ve čtvrtek 12. června -