Tak tedy Bill. Šedovlasý, rozevlátý, s čipernýma očkama. Židovský kluk, kterého se matka zřekla a hodlala ho dát do dětského útulku. O otci Bill nikdy nemluvil. A o matce už vůbec ne. Jeho život se řízením osudu odvíjel docela šťastně. Ujala se ho teta, co měla svých pár dětí a ještě ranč a plno starostí o dobytek. Byla to zdatná žena, která si uměla v životě poradit. Stačila se starat o všechny a o všechno. A pak to přišlo. Malý Bill byl postižen obrnou. Jedna noha nedorostla do délky té druhé. O pár centimetrů byla kratší. Tady se říká o palec, což obnáší 25,4 mm. Bill si vzpomíná, jak ho zdraví kluci provokovali a nutili ho závodit kdo bude první ve stáji. Vítěz dostane napít čisté smetany. Ač se Billovi dařilo doběhnout poslední, o smetanu nepřišel. Hodná a spravedlivá teta měla vždy připravený hrníček se smetanou i pro něho. A taky pohlazení a pár dobrých slovíček, ať si z toho nic nedělá, protože ne každý zdravý kluk má v té své makovici zdravý rozum.
Léta běžela a Bill založil svoji vlastní rodinu. Čtyři kluci a jedna holka se měli čile k světu. Nakonec se k světu měla i jeho žena. Jednoho krásného dne mu utekla s evangelickým farářem. Bill zůstal s dětmi sám. byl to zatraceně zlý čas. Ale Bill vydržel a staral se ze všech sil. Pral se houževnatě s každým dnem a často si přitom vzpomínal na tetu a na její nelehký život na ranči. Všechno nakonec přestál a ještě se postaral dětem o vzdělání a první kroky do života. Dnes žijí po celých Státech a čas od času Billa navštěvují.
Amerika je země zatraceně veliká, cesty dlouhé a času není nazbyt. Něco spraví pohlednice, něco dopis, něco krátká návštěva. A tak Bill tráví většinu času sám. Jeden okamžik se mu natrvalo zapsal do paměti a do srdce. Rád o něm vypravuje. S hrdostí. S dojetím. To když mu osud dopřál oslavit osmdesáté narozeniny. Nic netuše dostával od dětí různé výmluvné depeše. Ten nemůže přijet proto a proto. Ten pro něco jiného. Až jeden dopis ho pozval k návštěvě u jednoho ze synů žijícího v Arizoně. No, když jinak nedají, pojedu k nim a tam tu osmdesátku oslavím. Přiletěl letadlem. Syn čekal na letišti. A než se stačili rozpovídat, stáli před jeho domem. Tati, prosím tě, otevři garáž, ať tam s tím autem můžu zajet. Bill, nic netuše, otevřel garážová vrata. A nestačil ani užasnout. Uprostřed svátečně vyzdobené garáže stál nazdobený stůl a kolem dokola všechny jeho děti s rodinami, s vnoučaty i pravnoučaty. Něco přes třicet jich přijelo oslavit Billovo výročí. Uvítací jásot ustal a všichni očekávali slovo oslavence. Bylo krátké. Zatracení blbouni, chcete aby mě z toho překvapení ranila mrtvice. Já si chci ještě něco užít. A víc už neřekl. Nešlo to. Nemohl. V nitru se nadmul otcovskou pýchou. Dobře jsem žil. Dobře jsem se staral. Mám báječné děti...
Před pár dny Bill zabouchal na naše dveře. Věděl, že jsme přijeli z Česka za dcerou na návštěvu. Donesl nám čokoládu a dva malované kyblíky s cukrovinkami. Ani netušil, jakou jsem měl z jeho návštěvy velikánskou radost. Úplně jsem zapomněl na čokoládu, kterou mám strašně rád. Tentokrát jsem se musel samou radostí vypsat. Aby zbylo i něco pro vás pro všechny. Bill je báječný pradědeček. Báječný starý chlap. Ani nemusel moc mluvit a přece mi toho pověděl tolik, že by to stačilo na knížku. Nezbývá, než i vám, čtenářům Regionalistu, popřát hodně takových krásných setkání. A vůbec to nemusí být v San Diegu v Americe.