Vydáno 24.2.2009
Vraní kopec
Asi deset minut cesty od Hlávkova směrem jihozápadním vystupuje neveliké, lesem porostlé návrší. Vůkolní lid od pradávna nazývá ono návrší Krahýbl, po našem Vraní kopec. O místě onom vypráví lid tuto pověst:
Tam, kde dnes smrčiny a mladé jedloví, tajemně se k sobě tulící, ukrývají ve vlhkém stínu svém kamenné balvany podivuhodných tvarů, zeleným mechem a netřeskem obrostlé, stával prý v dávných a dávných dobách hrad, pokrytý jako dnes to vůkolní kamení vrstvami mechu, že ani nebylo možno ho ve hvozdě jej ukrývajícím rozeznati.
V hradě tom bydlil starý kníže, cizinec, se svými dvanácti svobodnými dcerami. Byly to dívky velice pyšné, které by se byly rády provdaly, ale právě pro jejich pýchu a také proto, že hrad byl v místě tak zapadlém, kam celé časy nevkročila návštěvníkova noha, nebyla naděje, že by se přihlásil ženich, který některou z nich by dovedl sobě za manželku...
Tou dobou bydlil v lese Čepance za protějším vrchem svatého Antonína starý, po pás vousy zarostlý čaroděj, jenž mnoho zlého lidu způsobil v celém dalekém okolí.
Tento zlý a ohavný mužík zalíbil si nejmladší a nejhezčí z dvanácti dcer knížecích. Zalíbil si ji a také starého knížete jednou požádal, aby dal mu ji za ženu.
Hrdý kníže zle se jeho smělostí pohněval a nechal jej čeledí a psy vyštvati ze bran starého hradu, začež čaroděj všem strašlivě se pomstil.
Na Květnou neděli, právě když lidé byli v kostele se svazky jívových kočiček, které prý chrání, jsouce posvěceny, od kouzel a zlých mocí, a když do zvuků varhan zazníval smutný hlas pašijí, vykonal čaroděj dílo své pomsty.
Vystoupil na nejvyšší místo kopce, právě tam, kde stojí dnes kaple svatého Antonína a hlasem strašlivým, který otřásl zemí, pronesl svoji kletbu nad hradem, dcerami a knížetem...
A tu ještě než kletbu dokončil, zahřmělo v hlubinách země, zahučelo, vzduchem otřásla hromová rána a starý hrad i s jeho obyvateli se propadl. Z místa toho vystoupil jen sloup dýmu a prachu a z něho vzlétlo dvanáct jako uhel černých vran, které s příšerným krákoráním rozlétly se po lese...
Od té doby mívaly prý v lese tom všecky vrány z celého kraje svá hnízda a některé dny bývalo jich tam tolik, že celý les se od nich jen černal.
Za takových dnů a hlavné nocí, hrozilo osamělému poutníku, místa těmi se ubírajícímu, velké nebezpečí. Najednou se stalo, že vrány se na něho slétly, vyklovaly mu oči, nebo ho i usmrtily.
Lid říká, že to byly duše dívek, které zemřely jako staré panny jen pro svoji přílišnou pýchu.
Ladislav VILÍMEK