Platea versus ecciesiam s. Jacobi parrochialem (Ulice Ke kostelu sv. Jakuba), to je první známý název dnešní Lazebnické ulice uváděný ve II. městské knize jihlavské v 15. století. V r. 1456 je psána jako Platea contra parrochiam (Ulice naprosti kostelu). Jak patrno, všechna pojmenování souvisela s blízkostí kostela sv. Jakuba. Někdy po r. 1431 se v sousedství našeho domu, v domě čp. 155, usídlilo bratrstvo sv. Kateřiny a zbudovalo zde tzv. Novou lázeň (Balneum Novum), když stará lázeň se do té doby nacházela někde v polovině dnešní Čajkovského ulice (v 15. st. Platea Figulorum, ulice Hrnčířská). Nové pojmenování, Badergasse (ulice Lazebnická) se udrželo až do poslední čtvrtiny 18. století, když r. 1800 uvedl první jihlavský adresář nové pojmenování této ulice, Friedgasse, podle jedné významné rodiny Friedovi, která v této ulici pobývala. Návrat k Badergasse pak připomíná adresář Jihlavy z r. 1892, ale stalo se tak už r. 1878. Od r. 1919 byly užívány názvy český i německý - Lazebnická i Badergasse.
Město Jihlava bylo založeno někdy kolem poloviny 13. století. Jeho půdorys není pravidelný, neboť na východě vybočuje z oválu směrem k říčce Jihlávce. Této části města bude věnována naše zvýšená pozornost, neboť se tady nachází i naše Lazebnická ulice spolu se strategickou ulicí Brněnskou jdoucí z náměstí k městské bráně zvané Česká. Však také první pojmenování této ulice z r. 1359 zapsané v Jihlavské městské knize je Platea Boemicalis či Platea Bohemicalis. Byla to důležitá komunikace, v níž byla patrně soustředěna řada českých řemeslníků a nebo existuje domněnka, že se tady ještě před založením města rozkládala některá z českých vsí, patřících na přelomu 12. a 13. století do majetku řádu německých rytířů, která později s bouřlivě se rozvíjejícím městem splynula. Její název však není znám. Domněnku podporuje nejen ono zmíněné vybočení hradebního pásu, ale také mírný, k jihu obrácený svah, a pod ním v údolí říčka Jihlávka, která zabezpečovala dostatek vody nejen pro potřeby obyvatel této vsi a pro napájení dobytka, ale i pohon mlýnu stojícího zde od nepaměti. Neméně důležitou roli hrála rovněž nedaleko jdoucí trasa historické Haberské cesty spojující Prahu s Vídní. Je škoda, že se v důsledku velkého požáru v r. 1353 nedochovaly nejstarší městské knihy a jiné doklady spojené se založením města. Nejsou známy ani výsledky archeologických průzkumů, pokud v této části města v minulosti proběhly. Řada důležitých skutečností nám tak zůstane navždy utajena. Můžeme se domnívat, že například při zemětřesení v r. 1328 byla vážně poškozena nejen důlní díla v okolí města, ale i domy ve městě. Jisté je, že při požáru v r. 1353 došlo ke zničení jak celého města, tak domů v Lazebnické ulici.
Dne 12. ledna 1270 obdrželo město od Přemysla Otakara II. stavební řád, což se nutně projevilo na jeho vzhledu. Součástí krátkého textu je i zmínka o právu bourat nevhodně postavené domy a nové stavět jenom se souhlasem měšťanů. Řada odborníků se domnívá, že už ve druhé polovině 13. století došlo k přestavbě dřevěných domů na kamenné a to především na náměstí a v ulicích směřujících k městským branám. Ing. arch. A. Vošahlík předpokládá, že do konce 13. století bylo v Jihlavě jen asi padesát domů kamenných a to především na náměstí. Zbytek zástavby byl patrně dřevěný. Předpokládejme, že také v případě našeho domu došlo při prvotní výstavbě k použití dřeva. Přestavba s použitím lomového kamene však na sebe nenechala dlouho čekat a to i z důvodu blízkosti výstavného kamenného kostela sv. Jakuba, kam docházeli věřící z Jihlavy i okolí.
Prvním známým majitelem námi popisovaného domu byl v r. 1425 - 27 švec Johannes Breslawer. Po něm následoval v r. 1428 další švec, N. Rorox. Téhož roku přišel do domu syn Nicolause Geyslstaba a následně Henelin Findeizn, aby zde zřídil masný krám. V něm pak v letech 1428 - 42 provozoval svoji živnost řezník Henel Ganczer. V r. 1459 měl v polovině domu masný krám Nicolaus.
Podle Hoffmannova modelu města Jihlavy z I. poloviny 15. století byl náš dům obrácen užším průčelím do Lazebnické ulice a plně nevyužil ani celkou délku tehdejší stavební parcely. Zdejší domy byly obvykle stavěny na parcelách o šířce 10 až 14 metrů a délce kolem 30 až 40 metrů. Šířka byla vždy využívána v plném rozsahu, délka často jen od 17 do 30 metrů. V zadní části parcely bylo umístěno hospodářské zázemí.
Vraťme se však znovu do 15. století. V minoritském kostele v Jihlavě je zajímavá freska znázorňující přepadení Jihlavy r. 1402. Nachází se na epištolní straně kněžiště a je na ni mimo jiné zachycena i část města kolem kostela sv. Jakuba. Neznámý autor tady namaloval jednoposchoďové zděné domy, což by potvrzovalo domněnku, že na počátku 15. století už většina domů byla vystavěna z kamene. Druhá polovina tohoto století byla pro Jihlavu osudná. Dne 29. června 1474 vyhořelo takřka celé město a není vyloučeno, že plameny zničily i náš dům. Další pohroma pak postihla obyvatele města. První morová rána přišla r. 1480 a zahynulo při ní podle kronikářů na 4.000 lidí. Druhá vlna zasáhla město v samém závěru r. 1495. Do jaké míry to postihlo obyvatele našeho domu se už nikdy nedozvíme.
Lépe nebylo ani v 16. století. Hned na jeho počátku r. 1507 znovu vypukl ve městě velký mor a znovu mu padlo za oběť prý 1.200 lidí a r. 1520 dokonce kronikář uvádí přes 2.000 lidských obětí, které pomřely morem. Pak nastalo krátké období klidu a to až do pondělí 18. května 1523, kdy rozjařenost jihlavských žen při smažení koblih způsobila největší požár v dějinách města, jak je popisován kronikářem Leupoldem. Popelem tehdy lehlo skoro celé město, až na klášter sv. Kříže a několik malých domků za farou. Zahynulo 22 osob a řada lidí se musela uchýlit před chladným nečasem do okolních vsí. Kronikář pak dále poznamenal, že většina domů byla do 11. listopadu toho roku opět zakryta šindelem a král Ludvík slevil městu berní na 20 let, aby mohlo být ještě lépe a rychleji obnoveno. Náš dům tak zajisté dostal novou, tentokrát renesanční podobu, jako většina měšťanských domů v tomto období. Jádro zůstalo i nadále gotické a zachovalo si dvě podlaží. Tento stav podporuje i popis objektu Dr. Dobroslava Líbala z r. 1962, viz Stručný stavební vývoj a architektonické hodnocení objektů vypracované Státním ústavem pro rekonstrukci památkových měst a objektů Praha, kde je uvedeno:
Dvojposchoďový dům s prostou fasádou z druhé poloviny 19. století. Výstavba objektu renesanční, se vstupní síní zaklenutou křížově na střední podporu. V zadním traktu vpravo valeně zaklenutá úzká chodba na dvůr. Zachovala se i patrová střední síň zaklenutá valeně s výsečemi a převážně barokní výmalbou. Druhé poschodí přibylo dodatečně. Významná architektonická památka.
K uvedenému hodnocení jen dodejme, že druhé poschodí bylo zbudováno stavitelem Lorenzem Schnellerem při přestavbě domu v r. 1793. Tehdy také došlo k odstranění původní valbové střechy s ozdobným barokním vikýřem v průčelí a prostá fasáda získala ozdobné pruhy při okrajích domu. Dnes má průčelí hladkou fasádu a vstup do domu přemístěný do jeho střední části.
Další pohroma, která bezpochyby postihla i obyvatele našeho domu, byla velká nouze a hlad v letech 1531 - 33 a dále pak mor r. 1541, kterému padlo za oběť něco kolem 8.000 lidí, jak opět uvádí kronikář, údajně ale podle přehnaného odhadu. Další požáry se této části města už vyhnuly, ale přišly opět morové rány v letech 1562 a 1571. Zemřelo něco přes 5.000 osob. Aby se předešlo požárům, městská rada r. 1564 nařídila používat na střechy domů cihlovou krytinu. Zda jí byla pokryta střecha našeho domu, záleželo na finančních možnostech tehdejšího majitele. Závěr 16. století byl potom opět ve znamení morových ran a dalších několika tisíc obětí. Zajímavý údaj nám poskytl r. 1618, kdy ve farním kostele přijalo svátost přijímání 8.420 osob a v české kapli sv. Václava 504 osob. Je to první statistický údaj o národnostním složení zdejšího obyvatelstva. Většina známých majitelů našeho domu byli především jihlavští Němci.
Počátkem 17. století se situace ve městě opět dramatisovala. V r. 1625 se z Jihlavy odstěhovali mnozí protestanti, ač tady museli zanechat čtvrtinu svého majetku. Zda to postihlo obyvatele našeho domu, opět nevíme. Největší pohroma však dopadla na město v průběhu třicetileté války a především v období okupace města švédskou posádkou v letech 1645 - 47. Vše se začalo 13. března 1645, kdy město dobyl švédský generál Wittenberg. Ostrá vojenská opatření měla za následek zničení předměstí a okolních vsí. Obyvatelé se nuceně účastnili opevňování města. Během obléhání byla poničena většina domů. Na konci třicetileté války jich zbylo ve městě jen 234 a v nich asi 200 rodin, což by odpovídalo pouhé tisícovce obyvatel. Podle dochovaných zpráv byla většina dřevěných konstrukcí domů odebrána pro zabezpečovací práce na pobořených hradbách. Za tímto účelem byly dokonce poničeny domy ve většině okolních vsí. Berní rula se např. zmiňuje o stavu vesnic královského města Jihlavy k r. 1654 a u Vyskytné nad Jihlavou (cca 10 km od Jihlavy) doslova uvádí:
Tato ves, ležící blízko Jihlavy, při obležení města stavení jejich všechny do ležení odvezeny byly, skrze což na velikou ruinu a ochuzení přišli, takže až posavad své stavení náležitě vyzdvižené nemají.
Stav domů ve městě byl bechpochyby katastrofální. Ani náš dům nebyl výjimkou. Bylo třeba provést zastřešení a obnovu možných poškozených obvodových zdí včetně fasády. Obnova probíhala velmi rychle a to právě uvnitř města. To ostatně opět dokumentuje Berní rula, která se zmiňuje o vesnicích ležících blíže města Jihlavy:
...odkudž jim dobrá pomoc přichází, takže stavení své velmi brzo zase vyzdvihnouti mocti budou.
Podrobnější stavební vývoj našeho domu a jeho majitele však nebylo možné v těchto letech nikde zachytit.
Zajímavý je pohled na plán města z r. 1647, který dokumentuje okupaci města švédskou posádkou, rozmístění obléhajících císařských armád pod vedením generálů Buchheima a de Souches a současně pohled na město samotné. Kresby jednotlivých domovních bloků nejsou přesně, ani vyobrazení domů samotných. Přesto při pohledu na část Lazebnické ulice, kde se nachází náš dům, můžeme vidět jednoposchoďové domy se sedlovou střechou.
V r. 1719 bylo ve městě napočítáno celkem 6. 246 obyvatel. V r. 1748 zemřelo ve městě následkem epidemie přes 1.000 obyvatel a 238 vojáků. Počátkem sedmdesátých let bylo město postiženou velkou drahotou a později hladomorem, což se jistě odrazilo v cenách nemovitostí. V r. 1785 měla jihlava 10.109 obyvatel, z toho 6.565 ve vnitřním městě. Téhož roku došlo také k výstavbě císařské silnice do Velkého Meziříčí a dále až do Brna. Tím stoupla důležitost blízké Brněnské ulice, která se tak stala významnou frekventovanou městskou komunikací. V důsledku této změny byla trvale otevřena zdejší Česká brána, aby nebránila narůstajícímu plynulému provozu.
Zdálo by se, že právě uvedené období dalo majiteli našeho domu podnět k jeho zásadní přestavbě, zřízení druhého poschodí, což v r. 1793 realisoval jihlavský stavitel Lorenz Schneller dle přiloženého rukopisného plánu uloženého v jihlavském archivu. Dům tak získal v každém ze tří podlaží po kuchyni s dvěma pokoji vyhřívanými kachlovými kamny. Majiteli domu byli od r. 1779 soukeník Franz Ulrich a jeho žena Katharina. Dům zakoupili za 509 fr. Jejich jména můžeme číst v prvním jihlavském adresáři z r. 1800. Dům se tehdy nacházel v ulici Friedgasse čp. 127. V adresáři z r. 1806 už je uvedena jen ovdovělá manželka Katharina. Za připomínku stojí, že r. 1805 městem prošly francouzské a bavorské oddíly vojska před bitvou u Slavkova a jejich kroky vedly právě Brněnskou ulicí, tehdy Böhmgasse, Českou. Začátkem prosince tudy spěchaly oddíly arcivévody Ferdinanda, ale už v závěru tohoto měsíce tady opět mašírovali Francouzi. Ve městě došlo k hladovým bouřím.
Další pořadí majitelů domů v 19. století můžeme i nadále sledovat podle Verzeichniss deren in der königl.Kreis-und Bergstadt Iglau, t.j. podle adresářů. V r. 1809 je uváděna stále majitelka domu Katharina Ulrichová. Stejně tak v r. 1813, kdy došlo k přečíslování všech domů v Jihlavě a náš dům obdržel nové popisné číslo 156. V adresáři z r. 1822 se objevuje nový majitel, Joseph Holterer. Podle gruntovní knihy dům zakoupil v r. 1821 za 1.238 fr. Jeho jméno pak můžeme číst v adresářích až do r. 1834. V r. 1835 je na domě zapsána Magdalena Holtererová. Další majitelé vstoupili do domu o rok později, r. 1836. Manželé Franz a Katharina Holtererovi dům koupili za 2.000 fr. Jsou poprvé uvedeni až v adresáři z r. 1847, kdy vedle jmen majitelů je poznámka, že jde o obytný dům s dvorem na ploše 75 čtverečních sáhů. Stejný stav pak přinesl adresář z r. 1864. Až v r. 1892 adresář zaznamenal soukromnici Josefu Holtererovou. První adresář vydaný ve 20. století, z r. 1905, uvedl majitele Karl Berauna s dědici. V r. 1910 - 12 byli na domě zapsáni kočí Paul Vinzenz s manželkou Annou. Majiteli byli ještě v r. 1926, kdy byl vydán český adresář města Jihlavy a kdy ulice nesla současně český i německý název, Lazebnická i Badergasse.
Pojďme se znovu krátce poohlédnout po městě. Psal se r. 1819 a na náměstí a v několika ulicích se objevila první pouliční osvětlení pomocí malých luceren. Jedno z nich mohlo být umístěno i poblíž našeho domu, na nároží Lazebnické a Brněnské ulice. Na opačné straně, kolem kostela sv. Jakuba, byla r. 1819 zbourána hřbitovní zeď, hřbitov likvidován a na jeho ploše vzniklo Jakubské náměstí. Nebude nezajímavé zmínit se na tomto místě o jednom z jihlavských stavitelů, Mathiasi Plottovi. Významnou měrou se podílel na stavebním vývoji nejen Brněnské ulice, ale také Lazebnické a mnoha dalších. V našem případě se podílel r. 1821 na plánech a přestavbě bývalé barvírny na pálenici a stáj v samém závěru dvorního traktu při našem domě, který tehdy patřil Josephu Holtererovi. Mezi pálenicí a vlastním obytným domem tak zůstal jen nevelký dvoreček se studní.
V r. 1832 došlo k vydláždění všech důležitých ulic tvořících hlavní průjezd městem, ulicí Brněnskou nevyjímaje. O dláždění v horní části Lazebnické ulice můžeme spekulovat, ale blízkost farního kostela sv. Jakuba, farní budovy a tamního hřbitova vede k doměnce, že ulice byla vydlážděna už dříve.
Dne 7. července 1866 obsadilo Jihlavu a okolí pruské vojsko. Zdrželo se zde po dobu 60 dnů. Městu přineslo epidemii tyfu a cholery. Pomřelo mnoho obyvatel města i vojáků. Na hřbitově u sv. Ducha, v místě Smetanových sadů, byl zřízen zemřelým pruským vojákům hromadný hrob. V r. 1869 měla Jihlava celkem 20.049 obyvatel a z toho ve vnitřním městě 11.109. V r. 1871 bylo zavedeno plynové osvětlení. Město se modernisovalo, r. 1877 se počaly budovat vyvýšené chodníky, upravovat okapové roury. V r. 1878 město nově zavedlo orientační čísla domů vedle čísel popisných a změny názvů některých ulic. Do této doby Böhmgasse či Česká ulice dostala název Brünnergasse, Brněnská, jak ji známe dodnes. Naše ulice byla v adresáři z r. 1878 uváděna Badergasse. Majitel našeho domu, Franz Holterer, měl za sousedy na čp. 155 Aloise a Annu Neumannovi a na čp. 157 Wenzla a Johannu Kutscherovi.
V r. 1880 žilo v Jihlavě 21.607 obyvatel, ve vnitřním městě pak 11.692 obyvatel. Adresář Jihlavy z r. 1886 uvedl v domě Badergasse č. 17 majitele Franze Holterera, jehož dům stál na ploše 2 ary a 70 m2. Na přelomu 19. a 20. století bylo v Jihlavě napočítáno celkem 24.387 obyvatel, ve vnitřním městě 11.005. V r. 1905 byly zaznamenány srážky mezi českým a německým obyvatelstvem. Rok 1908 přinesl městu zprovoznění elektrické dráhy a současně nové vedení.
A nyní nahlédněme do stavební složky našeho domu. Prvním dokumentem je plán septiku a WC pořízený r. 1897 jihlavským stavitelem Franzem Langem. Byl určen majitelce domu, Lině Holtererové. Dále je založen přípis týkající se oprav komínů a střechy z r. 1938 určený majiteli Janu Vinzenzovi, kterého zastupoval vnucený správce domu, Josef Josl. Nejzajímavější jsou plány adaptace domu z let 1950 - 52, kdy konfiskovaný dům spravovala Domovní správa Jihlava číslo 5. V přízemí byla zřízena garsoniera s příslušenstvím, v I. poschodí dvě bytové jednotky o kuchyni a pokoji s příslušenstvím a ve II. poschodí rovněž dvě bytové jednotky, jen s tím rozdílem, že v jedné byly zbudovány dva malé pokoje. Poslední dokument z r. 1967 se vztahuje ke stavbě komínu pro odtah plynových spotřebičů.
A jací lidé žili v domě na počátku 20. století. V r. 1920 Marie Dvořáková nar. 1860, dělnice v tabákové továrně, zemř. 1941. Rodina Josefa Maresche, který se v r. 1940 odstěhoval. Snad nejzajímavějším zjištěním byli obyvatelé - obuvníci či ševci: Rudolf König, Jaroslav Martenz, Jakub Macháček, Vinzenc Spiess a Rudolf Rychnovský. Uplynulo 500 let, kdy se v tomto domě objevil znovu švec, a ne jeden, bylo jich r. 1920 hned pět. V tomtéž roce pobýval v domě kočí David Vinzenz nar. 1856, s manželkou Annou nar. 1850, kteří tady svoji životní pouť zakončili, zatím co jejich syn Hans nar. 1891 na konci války z bytu zmizel. V r. 1926 tady bydlel truhlář Rudolf Plott, který se r. 1933 odstěhoval. A v r. 1945, po osvobození, zůstaly v domě prázdné byty po Streiferových, Pruschových, Nowotných, Pollakových, Patzollových a Schnellerových a jenom u podnájemníka Johanna Schneidera nar. 1872 můžeme číst, že zemřel 24.1. 1946 v táboře pro Němce ve Stonařově.
Pestré jsou dějiny města a také dějiny jednotlivých domů, což dokumentuje uvedený výčet z velkého počtu historických pramenů uložených ve Státním okresním archivu v Jihlavě. Proto je třeba i nadále věnovat historickému jádru města zvýšenou pozornost a v jednotlivých domech zamezit další devastaci, tvářící se často jako modernisace bytového fondu. Nejenom písemné památky v archivu vypovídají o historii města, ale i památky stavební mohou promlouvat řečí stavebních slohů, sklepeními či velikostí a uspořádáním interiérů. Do dnešního dne zůstalo v našem domě zachováno renesanční jádro a jeho sklepení, patrné jsou části z barokní či klasicistní přestavby z konce 18. století od stavitele Schnellera. Neopakovatelnou atmosféru pak dokonale naplňují dochované fragmenty fresek.
Ještě než opustíme tuto ulici, vraťme se ještě zpět do 16. století, kdy sousední dům s lázní patřil lazebnici Zuzaně Spiesserové, která poskytla r. 1563 kostelu sv. Jakuba peněžní dar ve výši 1.840 zlatých na ulití nového zvonu. Ten se od té doby nazývá Zuzana a je obestřen pověstí o nemocné žebračce, která na jeho ulicí poskytla všechny své úspory a pak, sedíce před svým domem, naslouchala jeho zvonění až do konce svého života. Jeho hlas slýchávali lidé o nedělích a svátcích i v okolních vsích. Škoda, že hlas Zuzany v nedávných časech na dlouhá desetiletí oněměl...
1. července 2012