Hluboká sonda do historie čtenáře uvedla do okolí San Diega. Do zimní Kalifornie v sobotu 30. ledna L.P.2010. Právě onoho dne jsem vystoupal na vrcholek legendárního Cowlesu. Bez speciálního vybavení a bez přípravy. Bez doprovodu nosičů, maje v kapse kalhot pouze jeden papírový šnuptichl. Dokonce jsem pohrdl lahví s vodou, která je v tomto kraji stálou společnicí každého živého jedince. Vykračoval jsem si v čistém šedivém tričku bez reklam a ve sportovních botech. Obě části oděvu jsem levně pořídil v čínském módním salonu v Jihlavě. Jen texasky byly zakoupeny se slevou ve zdejším americkém obchodě. A co je pozoruhodné. Vystoupaje až na samý vrcholek, kalhoty nějak povolily. Nemaje ani pásek, ani kšandy, bylo moje další putování velmi nejisté. Ale došel jsem. Nahoru i dolů. Vrcholek je 485 m nad mořem, co leží nedaleko a je odtud vidět. Pěšina k vrcholku se klikatí jak žížala a měří asi 5 km. Bez nadsázky, je to romantická, ale chvilkama až nekonečně dlouho se vlekoucí cupitačka. Místy jsem klopýtal po vyholené a rozeklané skalní stěně, někde šlapal po dřevěných nebo kamenných schodech, šoural se oválnou kamenitou drtí a pískem, a všude kolem dokola jen samá po pás vysoká křoviska. Bylo po deštích a tak byla olistěna a povětšinou pokryta drobounkými ostny nebo sotva viditelnými bílými kvítky. A protože pěšina k vrcholu nebyla mnohde širší jednoho metru a tabulky upozorňující na chřestýše mi nedaly pokoje, měl jsem napjaty nejen zrakové, ale i sluchové buňky. Nesmíš sebou praštit o zem a v případě sebemenšího šustotu přidej zatraceně rychle do skoku. Řeknu vám, měl jsem nepříjemno po zádech. Nutno poznamenat, že jsem byl naveden na jednu z méně frekventovaných cest k vrcholu. Lidiček jsem potkal pár. To po hlavní cestě pod vrcholem se to turisty a sportovci jen hemžilo. Většina v perfektní výstroji, různé měřící přístroje na nohou a na rukou. Řada šílenců dokonce běžela nahoru i dolů. A pejsků co jsem potkal. Lidé se navzájem zdravili, uhýbali si z cesty, děkovali a vůbec mi to připadalo, že se tady zná každý s každým a i já jim byl povědomý. Ovšem byli i tací, co usilovně funěli, nikoho si nevšímali a jen se pachtili za zdravím. Tlustoprdi.
Na vrcholku je bronzová pamětní deska. Ještě nikdo ji nikdy neukradl. V roce 1931 se na úpravě horské stezky a jejího okolí podílelo na 500 studentů místní university a několik pánů profesorů. Vytvořili tam společně z kamene veliké písmeno S, které však v roce 1942 americká armáda ze strategických důvodů zamaskovala. Po válce už S nebylo obnoveno a dodnes zarůstá v křoviscích. Ve válečném roce 1942 tady vojsko zřídilo pozorovatelnu. Dnes je okolí hory vyhlášenou přírodní reservací navštěvovanou tisíci zvědavci. Na balvanech tam odpočívají senioři a švitoří stařenky sportovkyně. Na jednom místě ležela nerezová miska s vodou pro žíznivé pejsky a jinde pár odhozených papírků. A pak už jen, člověče, dívej se, rozhlížej, žasni. Nádherný velkoplošný obraz. Kam až oko dohlédne mrakodrapy, domy a domečky, plochy parkové zeleně, pavučin silnic a dálnic, mosty. A pak konec a zase cesta dolů. Tentokrát po nově zřízené silnici. Raději po širší kamenitopísčité cestě, kterou až pod vrchol hrnul buldozer. Pro hasiče. Jezdí po ní i odvážlivci na horských kolech. I můj vnuk jel po ní ten den dvakrát. Nahoru a dolů. Úctyhodný sportovní výkon. Trať měří asi 3,5 km. V období sucha hrozí v této lokalitě nebezpečí vzniku požáru. A první domky jsou hned na úpatí. Několik tragických momentů už tady v minulosti bylo. Oheň je zlý pán.
Konec dobrý, všechno dobré. Žádné puchýře, žádné bolesti kloubů. Zimní procházka na Cowles Mountain se vydařila. Jsem zdravý, jako česká rybička ve vaně. Jenom se nechci octnout, jako pečínka na stole. Raději si rychle lehnu do postele a vám i sobě popřeji - Dobrou noc!