Čím déle pobývám v tomhle městě, čím častěji bloumám po jeho ulicích a bulvárech, tím více mi připadá, že zdejší obyvatelé už dávno zapomněli na nějakou krisi, tím spíš na tu celosvětovou, kterou do nekonečna omílají všechny sdělovací prostředky. San Diego žije. Tepnami jeho ulic projíždějí miliony auťáků od samého rána, až do pozdních nočních hodin. Lidé pracují, lidé se baví, někdo se jenom poflakuje. Před nedalekým barem nacházím den co den při ranní procházce stovky nedopalků cigaret. Ve zdejších společenských místnostech se nekouří. Nikdo neprotestuje. Nikdo se nedovolává demokracie a svobody, jako u nás doma, kde kuřáci donekonečna opakují - Kouřil, zemřel, nekouřil, zemřel taky. To je pravda, ale ani jedna zdejší restaurace či bar nezapáchá nikotinovým zatuchlem a člověk odtud vychází, když ne zrovna s čistou hlavou, tak alespoň s nesmradlavým oblečením. A co tolik diskutovaná tržba? Ještě jsem tady neviděl jedinou zkrachovanou restauraci či bar. A víc o tom nehodlám polemisovat. Já osobně se držím jediného: Život je krásnej! Ano, je krásnej, stojí za to jej prožít. A ať už se v životě přihodí cokoliv, vzpomenu na V+W - Hlavně se z ničeho neposrat...
Je půl sedmé večer a my vcházíme do prodejny Apple. Okamžitě se nás ujímá jeden z prodavačů. Sleduji s úžasem debatu o zakoupení jednoho z nejnovějších počítačů. Přitom koukám kolem sebe na blikající obrovské barevné obrazovky a další věci, o nichž nemám ani páru. Jen tiše poulím oči na ty technické zázraky a vzpomínám na dobu nedávno minulou, kdy jsem sháněl všude možně tuzexové poukázky či bony a pak spěchal do Tuzexu pro kalkulačku, aby můj syn měl na gymnasiu na čem počítat. Tehdy to bylo něco. Malej zázrak. A divíte se. Bylo po válce, když jsem poprvé přišel do školy a v aktovce si nesl svoje vlastní počítadlo. Dřevěný rámeček s deseti dráty, na kterých bylo navlečeno po deseti kuličkách. Později mi otec sehnal logaritmické pravítko. To byl učiněnej zázrak. A než se mi dostal do rukou první opravdový počítač, uteklo půl století. Jeho kláves jsem se dotýkal coby vykulenej pensista. Teď jsem stál v prodejně jednoho z největších výrobců počítačů na světě a než jsem se rozkoukal, přišla dcera a povídá, že jestli chci, tak k tomu počítači dávají zadarmo tiskárnu Epson. Nevěřil jsem svým uším. Tiskárnu, a zadarmo. No, neberte to. Kdo vám dá u nás doma něco zadarmo. Ještě teď, při pohledu na velkou krabici s tiskárnou, kroutím nad tím vším svoji prošedivělou českou makovicí, do které mi to jaksi nejde a už vůbec ne na rozum...
Nerad bych přivedl Ameriku na mizinu a tak raději už nebudu nic chtít. Ale dlužen jsem jí také nic nezůstal. Spolu s manželkou jsme na jednom zdejším sídlišti vysadili dva duby. Až se jednou rozkošatí, a to už tady dávno nebudu, bude si pod nimi nejeden americkej důchodce lebedit ve stínu a to mě pro dnešek naplňuje hrdostí a velikým uspokojením. Co Čech, to muzikant, a zahradník...