Už na samém počátku první světové války hlásili se do zbraně Češi usedlí v Rusku. Obraceli se na vládu a samotného cara se žádostí, aby mohli utvořit samostatnou vojenskou jednotku, která by bojovala v rámci ruské armády proti společnému nepříteli.
Dne 4.srpna 1914 podali Češi sídlící v Moskvě návrh na utvoření vojenské jednotky a za osm dnů byl jejich návrh během jednání ministrů v Petrohradě přijat. Ihned se začali sjíždět dobrovolci ze všech stran, aby vstoupili do tzv. České Družiny, která se stala základem pozdější naší armády v Rusku. Družina byla ubytována v Kyjevě a Michajlovském klášteře a v tamní reálce. Po výcviku se konala přísaha Družiny před její bojovou zástavou a to v Kyjevě na svátek sv.Václava a již 27. října byla začleněna na frontu, aby se zúčastnila důležitých bojových úkolů. Na tomto místě je třeba zmínit jednoho z prvních účastníků a pozdější nejznámější legionářskou osobnost, hrdinu Josefa Jiřího Švece, kterému bude věnována samostatná kapitola.
Česká Družina byla rozdělena na roty a půlroty k různým armádním částem, kde vykonávala především výzvědnou službu a brzo se tím i proslavila.
V prosinci roku 1914 bylo armádním rozkazem III. ruské armády povoleno
přijímat do Družiny i zajaté a dobrovolně se hlásící Čechy. Dne 31. prosince 1915 se Družina přejmenovala na Česko-Slovácký střelecký pluk. Postupem doby zajatců přibývalo a tak roku 1916 došlo k utvoření 1. Československé střelecké brigády, neboť k 1. pluku Mistra Jana Husa se přidružil 2. pluk Jiřího z Poděbrad. Brigáda tehdy dosáhla stavu skoro 6.000 mužů. Byla vybudována také záložní rota a v říjnu 1916 povoleno utvoření I. Československé divize, do níž se v březnu 1917 zapojil 3. pluk Jana Žižky z Trocnova a posléze 4. pluk Prokopa Holého.
Po slavném vítězství u Zborova dne 2. července 1917 nastal houfný příliv dalších českých zajatců a tak záhy vznikla II. a III. Československá divise z dalších pluků a to z 5. Tomáše Garrigua Masaryka, 6. Hanáckého, 7. Tatranského a 8. Slezského. V roce 1918 byly zformovány další vojenské části - 1. jízdní pluk Jana Jiskry z Brandýsa a brzo potom 2. Sibiřský, a další pěší pluky 9. Karla Havlíčka Borovského, 10. Františka Palackého, 11. Jana Koziny Sladkého a nakonec 12. pluk Milana Rastislava Štefánika.
Legionářské vzpomínky z Ruska publikoval Alois Holzmann v roce 1938 v časopisu Polensko. Dají se pročítat jedním dechem :
Střelba ustala. Ticho po boji je děsivé. Jen tu a tam ozve se rána jako ozvěnou. Co bude dále ? Hlídky hlásí, že je před námi volno. Naše úloha se blíží ku konci. Rozkaz k ústupu. Až ke stanici Česnokovka, kde se zastavujeme a zaujímáme novou pozici. To už naše části, jak se dovídáme, projely téměř všechny Bachmačí. Jsou zachráněni. Ani si neuvědomili, jak byli blízko smrti, hroznému zajetí a potupné smrti. Té, která byla provedena na našich bratřích, kteří se jim dostali do rukou při bojích o vítězství.
A u Česnokovky nové zákopy, znova vyhazovat bláto, při tom hlad a hlad. Nedostali jsme k jídlu po celé dva dni nic, nebylo možno nám něco dodat a ve vsi nebylo co vzít. Proklatí Němci odvezli vše. Teprve večer objevily se kuchyně. Nemohu vám vylíčiti krásu kouřícího komína polní kuchyně. To zná jenom voják, civilista nepochopí nikdy, protože to neprožil. Najedli jsme se a hlídkovali dále. Spát se chtělo, ale nešlo to. Osvědčený prostředek proti spánku na vojně se osvědčil i u nás. Občas si každý vystřeli, aby neusnul, ač to mnohým nepomohlo.
Taková byla situace na nekonečných pláních Sibiře. Současně s jednotlivými divizemi byly utvořeny postupně i pomocné vojenské oddíly dělostřelecké, technické, sanitní a další. Tak stála v Rusku celá armáda, o jejíž důležitosti už bylo mnohé napsáno. Jen je třeba zdůraznit, že ve všech jejích útvarech bojovali rodáci z našeho kraje Vysočina, o nichž se podrobně rozepisují publikce Českoslovenští legionáři 1914-1920 vydávané postupně v roce 2001 jednotlivými okresními archivy, kde o ně zámci mohou stále ještě požádat.