Kvardián Sixtus se však nenechal odradit a v závěru svého snažení se dokonce odhodlal ke stížnosti samotnému císaři. V dopise požádal, aby mu městská rada obnovila v chrámu Nanebevzetí Panny Marie varhany a klášteru navrátila zabrané pozemky v okolí cihelny. Z dochovaných písemností není výsledek znám, ale už v roce 1568 uplatnil provinciál minoritů Valentinus další stížnost městské radě a to na neoprávněný dvacetiletý pronájem části řeky Jihlavy, která podle práva patří stále minoritům. Městská rada proto neváhala a napsala také rovnou císaři, kde vysvětluje, že požadavek kláštera minoritů není pravdivý a že část řeky Jihlavy zv. "Heelbyer" včetně louky byla řádně pronajata v roce 1494 dvěma měšťanům, kteří později vše pronajali cechu soukeníků, což je vtěleno do městských knih. Navzdory další stížnosti provinciála Valentinuse městské radě se už patrně nic nezměnilo, neboť v případě části řeky Jihlavy se zřejmě jednalo o soukenickou valchu u Rantířova, která byla v roce 1561 vybudována a uvedena do provozu včetně velké hráze na řece spolu s 1,5 km dlouhým náhonem až k valše samotné.
Není jistě bez zajímavosti, že historik Ladislav Hosák uvedl ve svém Historickém místopisu země moravskoslezské, stať Královské horní město Jihlava (str. 8 a 9), že v roce 1564 opustili jihlavští minorité svůj klášter a uchýlili se do Jindřichova Hradce, odkud se navrátili zpět až po bitvě na Bílé Hoře. Toto tvrzení se na základě písemností uložených v jihlavském archivu nezdá být zcela přesné, což konečně potvrzuje sama dále citovaná bohatá korespondence. Převážná část listin je sice psána provinciály ve Vídni, ale s ohledem na jejich obsah lze vytušit, že v klášteře se po celé "luteránské období" pohybovalo, byť v nepravidelných intervalech, pár bratří minoritů či dokonce sám kvardián kláštera. Faktem je, že správu klášterního majetku převzala počátkem šedesátých let 16. století městská rada a tento stav lze sledovat po dobu asi patnácti let.
V této souvislosti není bez zajímavosti zpráva z publikace Království české, díl VI., historie Jindřichova Hradce, str. 298. Autor Frant. Lego uvádí, že v roce 1564 prodali minorité dobrovolně zdejší nejstarší kostel sv. Jana Křtitele s klášterním areálem, který drželi od 14. století, a přesídlili toho roku do Jihlavy. Na to byl klášter přeměněn Jáchymem z Hradce na špitál.
Dne 1. března 1565 byl schválen prodej rohu zahrady při klášteře pro mistra Melchiora Schwarze, italského stavitele (jinde uváděného jako zedníka) bydlícího tou dobou v Jihlavě, aby si tam mohl postavit dům. Odsouhlasení prodeje provedl jak tehdejší provincál řádu minoritů Valentinus Christianus, tak převor Annexis. Získané peníze hodlal klášter použít k nejnutnějším opravám. Později získal ještě obnos dalších 70 tolarů, neboť pan stavitel překročil původně dohodnutou rozlohu pozemku, což opět potvrdil vikář a komisař provincie minoritů Lucas Christianus.
Pokud bychom dnes pátrali po onom domě, bylo by naše snažení marné. Mnohé domy v sousedství kláštera byly zbořeny a nebo od základů přestavěny. Při průzkumu všech uvažovaných objektů nacházejících se v bezprostředním okolí kláštera by přicházel v úvahu jenom jediný. Zvláštní dům, který podle nejstarších plánů města stával osamocen v samém závěru Židovské ulice. Jeho vzhled byl zcela prostý, avšak interiér byl zcela nevšední. Mezi jihlavskými domy neměl, zdá se, obdoby. Prostornou halou vystupovalo podél jižní zdi dřevěné schodiště až do prvního patra. Přitom na odpočívadle v mezipatře byl na zdi připevněn veliký dřevěný kříž s Ukřižovaným. V přízemí domu se nacházel nevelký byt a v patře bydlela po válce rodina Pokšteflových. Dům byl v samém závěru 20. století demolován a na jeho místě vyrostl zcela nový objekt respektující do jisté míry vzhled a proporce objektu původního.
V roce 1568 je klášteru navrácen stříbrný pohár uchovávaný do té doby na radnici a současně jsou klášteru poukázány městskou radou a správcem kostela dlužné peníze, což kvardián Sixtus Vinturinus kvitoval s velkým povděkem. Zdálo by se, že starý spor o řeku byl zapomenut, ale chyba lávky. V roce 1568 se opět dostal na pořad. Městská rada si přečetla nejen novou žádost o navrácení části řeky Jihlavy, ale také požadavek na zboření tam postaveného "dřevěného domu" a sesazení stávajících správců kostela. Pokud jde o dřevěný dům, šlo se vší pravděpodobností o dřevěný objekt soukenické valchy a nebo, což se zdá být pravděpodobnější, o objekt umístěný v blízkosti hráze, kde byl pracovník ovládající stavidlo náhonu a dbající na přepad vody a bezpečnost mohutné hráze či jezu.
Konečný verdikt vynesl v roce 1569 sám císař Maxmilián II., když dal příkaz k narovnání sporu mezi klášterem a městskou radou jihlavskou.
- pokračování v pátek 13. června -