Už jako kluk jsem věděl o hrůzách koncentračních táborů, o utrpení těch, kteří se navrátili domů, o těch, co kdesi zapadli do hromadných hrobů nebo jejich popel vzala voda nic netušících řek a rozbahněných plání. Chodili k nám na odpolední čaje manželé Weberovi. Paní byla Židovka a byla zaměstnaná v továrně Lineol Werke na výrobě součástek pro rakety V 1 a V 2. Snad to bylo její štěstí. Do transportu do Terezína nastoupila až koncem roku 1944 a tam se dočkala osvobození a vrátila se domů do Jihlavy. Pan Weber byl v koncentráku, tuším že v Dachau, z nějakých politických důvodů. A já se ho bál, když mě hladil po tváři. Jeho prsty byly znetvořené a ústa bezzubá. Tehdy jsem nic nechápal. Malý kluk jen těžko chápe násilí lidí na lidech, mučení a vraždění na popravištích a v plynových komorách. Jen jsem často listoval v knížce Mauthausen-Dachau a poulil oči na hromady vyzáblých mrtvol a podivné hrůzné kresby. Už ani nevím, kam se ta knížka z knihovny vytratila. Ale něco to ve mně zanechalo. Něco, co se probouzí až v neurčitém momentu. Až po mnoha letech. Po mnoha životních zkušenostech a vlastních požitcích. Pan Weber byl vyslýchán gestapem, byl bit, byl tlučen hlava nehlava, byl mučen a trýzněn. Byl nevelké postavy, chodil přihnutý a v ústech se mu hromadily sliny a on se pořád olizoval a polykal je a já teprve teď vím, že to tak muselo být, když má člověk polámané sanice a vytlučené všechny zuby. Paní Weberová byla černovlasá a měla hluboké černé oči a ráda se bavila a usmívala se a na zahrádce před domem dole U Jánů měla želvu.
Pamatuju se na paní Beranovou. Ta měla to štěstí, že přežila Osvětim a vrátila se domů do Židovské ulice z Terezína, kam ji zavlekl snad poslední transport. Ta měla skoro holou hlavu, takový hodně kraťounký vlasy měla a maminka mi říkala, že ji takhle ostříhali v koncentráku. Potkávali jsme ji, když jsme chodili do mlíkárny k paní Leirichové v Bramborové ulici, co se dneska jmenuje Mrštíkova, ale ten dům už nestojí a na jeho místě je dneska parkoviště. Když jsme se pak přestěhovali do Znojemské ulice, bydleli jsem hned vedle Středova domu. Pan Středa byl obchodník a obchod měl v přízemí a prodával kde co. A jeho manželka byla Židovka a také pracovala v Lineol Werke a také šla do Terezína až koncem roku 1944 a přežila a pak měla rodinu. Po nich se jmenovala i jedna taková jihlavská romantická ulička, Středovka. Ani tenhle dům, ani ten nás už nestojí a uličku zahrnuly buldozery. Je tady jedna z nejrusnějších jihlavských křižovatek u Znojemského mostu.
Díky restitucím židovského majetku po roce 1989 měl jsem možnost hovořit se spoustou dalších osob. Viděl jsem dokumenty natočené Spielbergovým štábem, při nichž se hrůzou tajil dech a slzám se nebylo možné ubránit. Některé přeživší pamětníky holocaustu jsem doprovázel na školních besedách. Byly prodchnuty nehlučnem. Člověk by uslyšel pád špendlíku. S některými se setkávám pravidelně. Díky jim staly se výstavy o holocaustu v obřadní síni jihlavského židovského hřbitova tradicí. Nedávno zemřela paní Marianna Singerová a tak zůstal už jediný svědek oněch nebetyčných hrůz, pan Andre Spitzer. V jeho případě se zdržím slov. On může sám vyprávět. On musí. On jediný má právo promlouvat promlouvat o svém mládí, které neprožil, které protrpěl, proživořil, prostrádal a neuvěřitelným způsobem ustal v koncentračním táboře Dachau, kam doputoval z Terezína, přes Osvětim a Kaufering...
Co bylo, není. Zmizela spousta krásných míst. Spousta romantických zákoutí. Valná většina těch, na které jsem zavzpomínal, už odešli na pravdu Boží... Odešli. Nejsou. Ale zůstaly nejen vzpomínky. Zůstalo mnoho zajímavých lejster v mnoha archivech. Všechny zmíněné osoby či spis osobnosti, zaslouží si to, nalistujeme v Terezínské pamětní knize, v seznamech obětí holocaustu. Teď mám na mysli všechny jihlavské Židy, všech více jak 1200 jihlavských obětí soa. Jen někteří měli to obrovské štěstí, pokud se to štěstím dá vůbec nazvat, že přežili a že se navrátili. A jejich utrpení je provázelo dál. Chodili spolu s ním po celý zbytek života. Vím to. Chodil jsem kousek cesty s nimi. Člověk se musí vypovídat z těch hrůz. Musí sedrat všechen ten prach z Osvětimi, Dachau, Bergen -Belsenu, Mauthausenu a mnoha dalších míst obalených ostnatými dráty a lidským zoufalstvím a lidskou krví...
Listuji v paměti a sedím si daleko od domova. Zvláštní pocit. Tak daleko. A přece blízko. A v úplně cizí knihovně objevuju knížku s názvem Auschwitz a New History. Autor Laurence Rees. Vydaná v New Yorku roku 2006. Je podobná spoustě jiných knih, kterými jsem doma listoval. Text střídají fotografie. Plné tisíců lidiček čekajících na rampě na selekci. Čekajících před plynovými komorami na smrt. Na Endlosung der Kudenfrage, na Final Salution, na "konečné řešení židovské otázky". A nad vší tou hrůzou hrůz se usmívají vyfesakovaní Heinrich Himmler spolu s Rudolfem Hossem. V závěru knihy je foto zarostlého Hosse ve vězeňském munduru, s obnaženou hlavou, hákový kříž a orlici nahradila želízka na rukou a v botech scházely tkaničky. Konec nacistické parády, nacistického běsnění, v jehož stínu se nahromadily miliony zavražděných. Autor knihy uvádí mimo jiné, že z bývalého protektorátu Čechy a Morava bylo v Osvětimi zavražděno a umučeno 46.099 a ze Slovenska 26.661 Židů.
A teď už jenom pohled do kalendáře. 27. ledna je den, kdy si svět připomíná památku obětí holocaustu. V českém kalendáři je onen památeční den vyznačen. Ve zdejších několika kalendářích, kterými jsem listoval, není nic. A přitom žije tady v San Diegu velmi početná židovská komunita. A v Los Angeles či New Yorku ještě větší. O celé Americe ani nemluvím. Snad mají zdejší Židé svůj vlastní kalendář. Ale pojďme domů do Česka, do Jihlavy. Také letos bude v obřadní síni jihlavského židovského hřbitova výstava. Ponese název Zmizelá ulice - Zmizelí sousedé. Zahájení se uskuteční 1. února v 10 hodin za účasti zástupců Židovské obce Brno. A vzpomínat se bude všude. Už proto, že našimi ulicemi znovu začínají procházet heilující skupinky bezvlasých mladíků. Neonacisté. Úplně noví budoucí Hessové. Jediné, co mě v tom okamžiku napadá jsou slova Jiřího Voskovce: Nejstrašnějí zlo na světe jsou nikoliv diktátoři a surovci, nýbrž poserové a slaboši. Bez těch by taky diktátoři nebyli. A proto poserové a slaboši všech zemí, spojme se. Ještě je čas...