Jedno takové auto zaznamenal v těch dnech můj otec kousek od domu v Palackého ulici č.50 v Jihlavě, kde sídlilo speciální oddělení Gestapa určené pro tzv konečné řešení židovské otázky. Jel tehdy se mnou, dvouletým capartem v kočárku, kamsi na jarní procházku, zatím co tmavě oděné postavy seděly tiše a nehnutě na korbě otevřeného nákladního auta...
A pak přišel 18. květen 1942 a spolu s ním první transport označený Av, kterým odjelo z Třebíče do Terezína 720 osob židovského vyznání. Pro úpnost dodejme, že přežilo pouhých 42 osob. Další a tím i poslední transport z Oberlandratu Iglau označený Aw odjel z Třebíče 22. května. V něm bylo zavlečeno do Terezína 650 našich Židů a z nich se osvobození dočkalo jen pouhých 15. Nejmladším přeživším byl Jiřík Bassistů, který se narodil 23. února 1942 a nejstarší pak Matilda Zimmerová, kterou konec války a utrpení zastihl v Terezíně v úctyhodném věku 83 let.
Z uvedených dvou transportů zahynulo celkem 1.310 Židů. Skoro stejný je počet hrobů na židovském hřbitově v Jihlavě. Jenže. Žádný z těch 1.310 umučených a povražděných nemá hrob, nemá pomníček. Jejich popel rozprášil vítr do všech světových stran, jejich jména jsou zapsána na zažloutlých papírových lejstrech v různých archivech nacistických věznic a koncetračních táborů. Můžeme si je přečíst na stránkách Terezínské pamětní knihy a nebo na stěně obřadní síně židovského hřbitova v Jihlavě, kde jsou vypsány dětmi Základní školy ve Velkém Beranově. A jednou, určitě, dočkají se i vytesání do kamene. To abychom nemuseli vyhledávat těch 1.310 drobných kamínků a rok co rok je pokládat ke stávajícím pomníkům obětem holocaustu v Jihlavě, v Třešti, v Batelově, v Telči a jinde...
16.5. 2010