Jedna z jeho cest vedla na severozápad od Jihlavy, do Plander. Na poměrně malé ploše pan Veselý zachytil větší počet starých lip. Jakoby připomínaly původní název tohoto místa nazývaného v 15. století Lipový dvůr. Nejdříve zmínil velkou lípu před školní budovou s obvodem kmene přes 4 metry a stejně tak mohutnou lípu na konci hráze rybníka, v bývalém zámeckém parku zvaném lidově Engliš park, která byla tou dobou už dutá. Tady upozornil navíc na statné olše, z nichž jedna měla obvod 3,2 metru. Jeho pozornosti neušla ani lipová alej lemující dodnes cestu k baroknímu areálu s kaplí sv. Jana Nepomuckého stojící na zalesněném návrší východně od obce.
Největší obdiv si vynutily překrásné lípy v blízkosti zámecké budovy, které, jak pan Veselý poznamenal, byly součástí bývalého zámeckého parku. Ano, bývalého. Krátce po válce došlo k vystěhování majitele a vše začalo pomalu pustnout. Přesto dvě z oněch stále se zelenajících lip dosahovaly obvodu přes 4 metry a třetí lípa v pozadí zámku dokonce 5 metrů. Pozornosti a ochrany pak neměl zůstal ani starý břečťan pnoucí se po zdech zámecké budovy do výše prvního patra.
Psal se rok 1958 a já listoval ve Vlastivědném sborníku Vysočiny, oddílu věd přírodních. Proběhl jsem pouhými čtyřmi stránkami pana Josefa Veselého a nebylo to čtení nijak veselé. Celá řada jím obdivovaných stromů se té současné osmičky nedočkala.
Podařilo se mi zalistovat i v písemnostech ještě starších. Probíral jsem se kresbami a akvarely Marie Ludviky Wiederspergové rozené Dobrzenské, pocházející z rodu staré české šlechty Dobrzenských z Dobrzenicz. Nejvíce mě zaujal veselý obrázek průčelí planderského zámku s empirovou oranžerií a květinovými záhony pod rozložitou lípou. V oranžerii, postavené Emanuelem Františkem svobodným pánem Schirndingerem ze Schirndingu někdy počátkem 19. století, byly přechovávány tropické rostliny zdobící během léta záhony zámecké zahrady. Oranžerie spolu se vší tropickou zelení padla za oběť vandalům krátce po druhé světové válce. Zvědavě jsem listoval desítkami kreseb různě deformovaných stromů a spletí větvoví a marně se snažil poodhalit tajemná zákoutí z lesoparku nad řekou Jihlavou. Jenom u jediného obrázku jsem neměl nejmenší pochybnost. Ten přízemní dům s valbovou střechou a malým trojúhelníkovým štítem v průčelí, ten znám. Stojí při jižním okraji bývalého Parku dodnes: hájenka nazývaná Majárna či Hellenderei. Projít se tímto Parkem můžete i dnes. Labyrint klikatících se cestiček už sice neobjevíte, o odpočinutí pod stříškou pavilonu si můžete nechat jenom zdát, ale přesto bude stát vaše procházka pod tiše se pohupujícími zelenými větvemi zato. Jedna z cest bývala v dávné minulosti strouhou náhonu kudy protékala voda pohánějící vodotěžné stroje ve stříbrných dolech ve Starých Horách. To se psal rok 1315 a zemi vládl král Jan Lucemburský. Inu, bývalo tady rušno i tichounce, smutno i veselo. Rád zajížděl do těchto míst i poslední majitel planderského velkostatku, baron Karel Wiedersperg. Ač upoután na vozíček, jezdil po všech třech parcích po stále vzorně upravených a uhrabaných cestičkách, o což se mu staral zahradník pan Pácha. Škoda, že projížděl kolem žulového obelisku při severním okraji Parku a nestihl nám do prázdného štítku cosi dotesat. Snad letopočet. Snad jméno. Krátký vzkaz pro budoucnost. Kdo ví... A tak mají Plandry jednu docela malou kamennou záhadu.
Několik zajímavých poznámek jsem nalezl ve vlastivědném popisu obce Plandry, který pro okresní školní inspektorát v tehdejším Německém Brodě vypracoval 28. listopadu 1921 Jan Průša, správce české školy v Plandrech. Vedle historie obce zmiňuje „rozkošný park typu anglického“ kolem zámecké budovy, v němž dominují staré ohromné lípy a kaštany a v letním období bývá zdoben tropickými rostlinami. Druhý park, zvaný Engliš, odděluje vesnickou zástavbu od zámeckého areálu a v jeho středu je rybník s ostrůvkem a besídkou. Třetí park tvoří lesnatý svah v jižní části katastru lemující levý břeh řeky Jihlavy a lidé jej nazývali prostě „Park“.
Podle dekretu presidenta republiky provedl Okresní národní výbor v Havlíčkově Brodě konfiskaci velkostatku Plandry, byť jeho jedna třetina patřila Josefině Dobrzenské, české šlechtičně. Majetku se ujalo Zemědělské družstvo v Plandrech, kterému tehdejší ministr Julius Ďuriš v. r. napsal 20. prosince 1946 mimo jiné:
Ministerstvo zemědělství přiděluje Vám podle par.7 odst.4 dekretu č.12/45 Sb. do držby, správy a užívání zámeckou budovu čp.1 v Plandrech spolu s níže uvedenými nemovitostmi za těchto podmínek:
1/ Budovu i park budete udržovati v dobrém stavu pod dohledem památkového úřadu v Praze.
2/ Veškeré stavební úpravy budovy vnější i vnitřní budete prováděti jen po předchozím souhlasu Státního památkového úřadu v Praze.
Následovaly ještě další dva body a podpis pana ministra. A co bylo dál ? Lhostejnost družstevníků a zánik družstva. Lhostejnost všech tehdejších úřadů a institucí. O žalostném stavu zámku a parku raději nemluvit. Dne 21. listopadu 1950 přišel obdobný přípis, tentokrát už na nového majitele, Československé státní statky n.p. Praha. Ministr Ďuriš opět zdůraznil udržování zámecké budovy a parku v dobrém stavu. Ještě bylo co udržovat, bylo co zachraňovat. Marně. Devastace zámku, zámeckého parku i kaple sv. Jana Nepomuckého pokračovala. A přišel rok 1998. Opět ta historická osmička na konci letopočtu. Tentokrát vpravdě osudová. Předznamenala definitivní konec jednoho venkovského šlechtického sídla na Jihlavsku. Zámek v Plandrech byl zbořen. Vidina anglického parku se rozplynula v český svinčík. Jen zázrakem unikla stejnému osudu kaple sv. Jana.
Je potěšitelné, že alespoň ten letošní letopočet 2008 přinesl pokračující obnovu a ochranu lipové aleje i části bývalého parku Engliš pod silnicí do Vyskytné nad Jihlavou. Nemluvě už o obnově tradičních poutí na romantickém návrší u sv. Jana. Nelze než závěrem konstatovat, že čáp ve znaku obce Plandry i zdejší obecní úřad mají do budoucna dobře nakročeno.
7. listopadu 2008