Zůstavá jenom tvoje jméno. Jiří. Další písmenka jakoby nebyla k mání. Prostě, nejsou. Civí na mě z černé klávesnice bílé na černém. Všechno vypadá tak podivně smutně. Tak daleko ve tmě. V černotě sametu a pak kdesi hluboko pod ním. Děsivě hluboko. K nevíře daleko. Jen tvoje jméno je blízko. Na dosah. Má tvůj úsměv. Má tvoji roztržitost. Tvoje gesta. Něco tuším, něco se podobá něčemu, ale něco důležitého schází. Čas. Jen kdyby na chviličku postál, prevít. Neposkakoval. Nepospíchal. Kdykoliv vyslovím tiše tvé jméno, někam se schová. Přestane tikat. Přestane odbíjet. Mizí kyvadlo a zůstavá holý ciferník.
Už pod modrým nebem a vedle černých nosítek pokrytých černým přehozem se stříbrnou Davidovou hvězdou mě nenapadalo nic jiného, než tvoje jméno. Jiří, Jiří. A co dál. Co dál... Slunce zatraceně krásně svítilo a rabín zpíval žalmy a otáčel listy modlitební knížky od konce. Kolem hučelo popolední město a jedna včela mi málem vlétla do ucha. A ještě kousek dál voněla nepříčetně čerstvě vykopaná hlína a z ní trčela dřevěná násada lopaty. Všechno to kolem dokola vypadalo nevypadalo a bylo nebylo.
A pak jsem tě uviděl. Přes slzavé údolí kráčels pomaloučku ke mně. Neříkej, že ne. Poznal jsem tě. Podle polámaných stébel trávy jsem poznal tvoje šlépěje. Listí ve stromech se chvělo tvým dechem. Na dlani ti zacinkal svazek klíčů. Zrovinka takový jsem dostal od tebe před pár lety. Vidím, že dnes budeme otevírat všechny dveře kolem nás. Všechny vedou k tobě i ke mně. Otevírají dveře bez dveří a zámky bez klik.
Jdeme ty i já, každý po jednom břehu téže řeky. A půjdeme stále. A budeme si povídat. A budeme malovat. A lepit obrázky. A smát se. A občas nadávat. A psát dopisy prstem do větru a číst zprávy k dálek nejvzdálenějších. Ty a já.
Jiří je jméno co ti navždy zůstane. Až budu přecházet brodem za tebou, zavolám tvé jméno. Stačí, že si na něj jenom vzpomenu.
Jiří.
J I Ř Í .
Věčnost nás jednou oba oblékne a budeme mít navlas stejný šat. Do té doby musím ještě nalepit pár obrázků, něco namalovat, něco napsat a na druhý břeh ti poslat pát slov, pár úsměvů a slziček.
Budeme jednou ty i já...
Tvůj Ladislav
Hospodine, jenž činíš mír na výsostech Svých, uděl mír nám a všemu lidstvu.
Kadiš - žalm 4
Dne 11. září 2007 zemřel pan Jiří Kohn z Jihlavy a v pondělí 17. září 2007 byl ve 13 hodin uložen do hrobu na židovském hřbitově v Jihlavě.