Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
30.12.: Pacienty před plánovanou operací v novoměstské nemocnici vyšetří anesteziolog v nové ambulanci

30.12.: Novoroční ohňostroj v Jihlavě a ve Žďáře nad Sázavou doplní kulturní program

28.12.: Tříkrálový pochod na Křemešník zakončí zpívání koled v kostele Nejsvětější Trojice

27.12.: Policisté hledají jednadvacetiletou Irenu z Havlíčkova Brodu, obtížně se vyjadřuje a často jí není rozumět

27.12.: Dobrochové: Pomáhat je skvělý pocit. Kryštof Moravec, Filip Krejča a Ivan Traxler. Tři osmnáctiletí studenti jihlavského gymnázia Ad Fontes získali cenu Dobroch 2024

26.12.: V jihlavské nemocnici vytáhli na Štědrý den patnácti lidem kosti z krku, Ježíšek přinesl čtyři miminka

26.12.: V domě Gustava Mahlera v Jihlavě jsou vystaveny knihy vázané v kůži a pergamenu z 15. a 16. století

26.12.: S manžely Bezděčkovými do Řecka v centru PodpoVRCH v jihlavské zoologické zahradě

26.12.: Osm set let Pelhřimova je oslava nás všech, říká místostarosta Karel Kratochvíl

26.12.: Oprava frekventovaného Znojemského mostu v Jihlavě začne v roce 2027, provoz by měla omezit na devět měsíců

25.12.: V Knínicích na Jihlavsku a v Třebíči vzplály v podvečer na Boží hod rodinné domy

25.12.: Přiopilý řidič Mercedesu skončil v řece

25.12.: Kostel svatého Marka v Mostištích bude o novoročních svátcích otevřen pro veřejnost

25.12.: Během Štědrého dne způsobily požáry na Vysočině škodu téměř milion korun, jeden člověk utrpěl zranění

23.12.: Řidič Land Roveru se po dálnici na Vysočině řítil rychlostí 193 kilometrů v hodině, přišel o řidičskžý průkaz

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Příběh dušičkový…

Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Výpočet vašich osobních homeopatik podle data narození:

Unikátní script na Leosvancara.cz vám odtud z Regionalistu online spočítá vaše konstelace, vyhledá k nim statisticky nejčastější MOŽNÉ zdravotní potíže a současně vám vybere vaše osobní homeopatika!

Zde zadejte své datum narození:

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 26.9.2010
Svatováclavská kaple
Listovat ve starých kalendářích, toť šustivá procházka dávným časem vonící zatuchlem a čmuchem staré almárky po praprababičce. Leží teď přede mnou jeden takový exemplář z roku 1941, kalendář Vincentina, tištěný v Praze-Břevnově. Byl tehdy určen pro katolíky i evangelíky a měsíc září byl uváděn ve znamení vah a s vyobrazením sv. Václava na koni, držícího praporec s černou orlicí. Den 28. září byla neděle, katolíci světili sv. Václava knížete, což bylo vytištěno červeně, evangelíci jenom Václava, ale rovněž v barvě červené. Inu, svátek byl svátek. V roce 1944 však evangelický kalendář scházel, ale svátek sv. Václava knížete se dál rděl ve slavnostním červeném tisku. Tolik úvodem.
Moje listování se zastavilo na straně 72, článek Svatováclavská kaple, autor Vincenc Peroutka. Historický popis je doprovázen obrázkem interiéru svatováclavské kaple v chrámu sv. Víta na pražském hradě, Mánesovou kresbou zavraždění sv. Václava a rytinou železného kruhu na dveřích uvedené kaple, kterého se kníže zachytil ve smrtelné agonii vyvolané bratrovražednou rukou. Byl prý sem přenesen z kostela sv. Kosmy a Damiána ze Staré Boleslavi. Poslední obrázek patří zlaté lampě, kterou do kaple věnoval císař Karel IV.
V úvodu autor cituje historika dr. Josefa Pekaře: ... Každý Čech bez rozdílu vyznání nemůže neskloniti hlavu v úctě před kultem, jenž po tak dlouhé věky byl, a dosud býti nepřestal, posilou a útěchou našim předkům ve dnech radosti i bolesti.
Místo, na němž kaple stojí, je totéž, na němž stávala románská rotunda, kterou sv. Václav založil a v níž bylo po převezení ze Staré Boleslavi dne 4. března roku 935 tělo tohoto světce uloženo. Že tomu tak skutečně bylo, autor dokládá vykopávkami konanými tady roku 1911, kdy byly pod dlažbou nalezeny základy původní románské stavby. Ta pak musela za vlády Vratislava II. ustoupit románské basilice, protože těsné prostory rotundy nemohly pojmout stále rostoucí zástupy těch, kteří přicházeli ke hrobu českého Abela vyprošovati pomoci a síly sobě i vlasti. Tento chrám, podle zakladatele zvaný Spytihněvův, to byl chrám Přemyslovců. Bývalo sporné, kde v tomto chrámu stával vlastně hrob sv. Václava. Teď víme určitě, že stavitelé Spytihněvovy basiliky nechali hrob národního světce na původním místě, jen nad ním zbudovali zvláštní kapli. Přišla sláva panování Karla IV. Zbožný panovník chtěl, aby především dům Boží mluvil o jeho moci. Zavolal proto výtečného Matyáše z Arrasu, po jehož smrti Petra Parléře, a ti pod jeho přímým dozorem, podrobujíce se jeho vkusu a přáním, zbudovali stávající chrám. Úcta k tradici místa posmrtného odpočinku světce rozhodla, že se dnešní svatováclavská kaple začala budovat na témže místě, kde dosud stála, třebaže to, jak je z půdorysu patrno, rušivě zasahovalo do jednotnosti celé stavby.
Doba od založení do dobudování kaple se odhaduje na dvacet let. Posledního dne listopadu roku 1368 vysvětil v ní arcibiskup Jan Očko z Vlašimě oltář k poctě sv. Jana Evangelisty. Tím počala být kaple svatyní. Vnitřní výzdoba však nebyla zdaleka hotova. Středem pozornosti je neustále náhrobní oltář sv. Václava, který byl na současné místo instalován architektem Hilbertem podle trosek původního oltáře, objevených ve vykopávkách v roce 1911. Jeho původní vzhled není znám, ale z velmi podrobného inventárního popisu z roku 1387 víme, že byl osázen značným počtem různých drahokamů, gem a perel a ozdoben řadou soch a reliéfů. Všechnu tuto nádheru potkal zlý osud. Klenoty použil císař Zikmund pro svoje válečná tažení. V závěru článku autor seznamuje čtenáře s celým interiérem a nevynechává žádnou, byť jen drobnou věc. Vše uzavírají slova chorálu:
Pomoci my tvé žádáme, smiluj se nad námi!
Utěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václave!
Kyrie eleison!
Nezapomínejme, že článek byl uveřejněn za protektorátu. Měl přinášet naději a víru, že vše se v dobré obrátí. Osobně si vzpomínám na léta padesátá 20. století. To když na závěr nedělních bohoslužeb v kostele u minoritů v Jihlavě kostelem doslova burácel mohutný zpěv svatováclavského chorálu. A pak přišel zákaz zpěvu, a nakonec i skladby. Varhaník jen cosi preludoval a občas hlasitě utrousil pár známých tónů... Tentokrát to světci trvalo půl století, než jeho kůň zacinkal na Václavském náměstí a lidé mu domovními klíči pomáhali.
Svatováclavská tradice. Na Jihlavsku nám ji připomínají: farní kostel sv. Václava v Dlouhé Brtnici, farní kostel sv. Václava v Kostelní Myslové, farní kostel sv. Václava ve Stonařově, farní kostel sv. Václava ve Ždírci, kostel sv. Václava v Branišově, kaple sv. Václava na návsi v Hybrálci, kaple sv. Václava se sochou tohoto světce v kostele u minoritů v Jihlavě, socha sv. Václava v mariánské kapli při kostele sv. Jakuba v Jihlavě nebo freska sv. Václava v kapličce sv. Petra a Pavla v Bílém Kameni. Je kam se vypravit. Všude je krásně.
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)