Poprvé v nemocnici. Poprvé na operaci. Poprvé jsem si připustil bláhovost mého dlouhého rozhodování. Všude kolem báječní lékaři, starostlivé sestry. Všude pořádek. Na operace jsem málem zapomněl. Dodnes ale nezapomínám na oční oddělení jihlavské nemocnice. Stále vidím jako rys. Postarší. Jen při čtení sahám po brýlích. A při psaní na počítači. Někdy se přistihnu, že už mám napsaných pár řádků a brýle leží nehnutě přede mnou. Zatrápené stáří. A nebo díky za to něžné zapomínání, ani nevím.
Den díkůvzdání. Samozřejmě, že po česku. Ten dnešní den mě to napadlo hned po ránu. Před pár dny jsem se znovu vrátil domů z nemocnice. Z nemocnice Jihlava. A opět uzdraven. A plný dojmů. Ale to bych předbíhal. Ono mě toho potkalo více. Vše začalo bolestmi břicha a důkladným vyšetřením mého zdravotního stavu. Než jsem se nadál byla přede mnou operace čehosi zhoubného v močovém měchýři. Ocitnul jsem se na urologickém oddělení. A opět bych mohl psát o báječném přístupu lékařů a sester a dalších pracovníků tohoto oddělení jihlavské nemocnice. Všechno bylo perfektní. Se vším jsem byl denně seznamován. Nyní už docházím na toto oddělení jen k pravidelným kontrolám. A nepřestávám si fandit, že jsem a že budu zdráv, jako ta rybička.
Ale pojďme dále. Jen o pár měsíců. A znovu operace. Tentokrát jsem byl zbaven pupeční a tříselné kýly. To už jsem kráčel do špitálu jako nebojácný hrdina. Podlamující kolena nebylo vidět. Měl jsem dlouhé kalhoty. Vše se odehrálo na chirurgickém oddělení A jihlavské nemocnice. Ač se nechci opakovat, musím. Lékaři, sestry a vůbec celý můj pobyt byl bezvadný. Nezaznamenal jsem jedinou vadu. Denní řád mi nedělal problémy. nemocniční strava mi chutnala, všichni se o mne starali, jako o pacienta. Musím přiznat, že se mi nelehko odcházelo.
Asi to neznáte. Starší chlap je víc na měkko. Všechno ho dojímá. Mne to také neminulo. Člověk chce něco na rozloučenou říct a ono se to tam kdesi v krku zadrhne. A nic. Zmůžete se tiše poděkovat a odcupitat uzdravený zase domů.
Nějaký čas cupitáte cupitáte a najednou jste sám. Zdraví vás opustilo a dostavila se nevýslevná bolest. Než se nadějete, už se řítíte večerním městem opět do nemocnice. Do jihlavské. To všechno už znáte, ale přesto je to nové. Žlučníkový záchvat je jeden velký prevít. Byly tři. Uložili mě na chiriurgickém oddělení B a nade mnou věšely kapačky jednu za druhou. Ani nevím, kolik jich bylo. Splývaly s bílým stropem a jen občas jsem zaregistroval hůlkovým písmem psaný text BRAUN-B. Noc a den splývaly. Lékáři a sestry přicházeli a odcházeli. Bude se operovat. Žlučník se bude operovat. Ještě před tím došlo na odstranění žlučových kamenů. Dva zůstaly v Brně ve Fakultní nemocnici U sv. Anny a jeden kámen našli a odstranili v Jihlavě. Všichni byli na mě hodní, šetrní. Byly to bezbolestné zákroky.
Neskrývám ale strach, který mě při nich provázel. Přesto jsem to nevydržel a v Jihlavě jsem si po onom zákroku zanotoval. Asi dost falešně, ale tamní sestra mě pochválila, prý jsem vůbec jediný, kdo jim tady poděkoval písničkou. Ale co naplat. Operace se nakonec přece jenom konala.
Operace. Zaspal jsem ji. Jako dudek. Pak jsem z veliké dálky uslyšel volání mého jména. Nezbylo, než si poručit, Vilímku, probuď se. Byly čtyři hodiny odpolene. Putoval jsem na jednotku intensivní péče. Poprvé v životě. Úžasný zážitek. Starali se o mne jako o miminko. A opět chvála všem tamním zdravotníkům. Zbytek nemocničních dnů jsem ztrávil na svém lůžku na oddělení chirurgie B. Den mého uzdravení se neodvratně blížil. Díky vzorné péči se blížil rychle. A znovu se budu opakovat. Báječní lékaři, báječné sestry, a vůbec všichni na tamním oddělení. Na dotazník pro pacienty jsem se nejen podepsal, ale uvedl jsem všechno to báječné, čím jsem byl obklopen. Tady jsem si připadal, jako mezi lidmi. Je krásné vidět mladou sestřičku, jak pomáhá staříkovi s převlékáním či namazáním rohlíku máslem. Já to viděl a prožil a proto jsem tento den nazval dnem díkůvzdání celé nemocnici Jihlava.