Dědo, ty možná nevíš, že v okolí San Diega prší ročně v průměru asi patnáct dnů. Nevěděl jsem to. A jen mi to připomnělo jednu naši emigrantku, která mi před lety řekla, že je tady odporně krásně a že jí to sluníčko pěkně leze krkem. Popravdě řečeno, mně sluníčko krkem neleze. Já už před tím vším, co tady viděl a vidím, už nemám hubu votevřenou a jestli mi něco leze krkem, tak to není sluníčko.
Vonehdy jsme s manželkou čekali před divadlem. Konalo se tam dětské představení a naše vnučka tam hrála malou roličku. Byl podvečer a rodinky přicházely k osvětlenému hlavnímu vchodu. Co setkání či jenom míjení se známých doprovázely halasné pozdravy dospělých a řev, ano, přímo lví řev dětiček urvaných ze řetězu. Dětičky lítaly neomaleně davem, válely se po zemi, lezly po stromech a po zábradlí a dospělí, ti se bavili a objímali a líbali na tváře, což je tady jakýsi ustálený zvyk. Mne s manželkou nikdo neobjal, ani nepolíbil. Ani se nedivím. Stáli jsme tam jako vytesaní z kamene. Žádná radost se v našich očích neodrážela, konečně, v životě jsem se nařval a nalítal dost...
Dědo, dědo, už prší. A lilo. Na americké poměry jako z konve, na naše poměry tak akorát. A vítr fičel. To zase jo. Po ulici lítaly noviny a lupení a v sousední zahrádce padaly na zem velké dřevnaté lusky z australského stromu, co nemá patrně český název a latinsky se jmenuje Bradvychiten discolor. Dostat tou luskou do hlavy by se jistě neobešlo bez boule. Vzdálenější soused takové štěstí neměl, zhroutil se mu stanový přístřešek nad rozestavěnou besídkou, s níž se hmoždil celý víkend. Voda zmáčela zaparkované automobily a stěny nízkých rodinných domků, protože většina zdejších objektů nemá okapové žlaby. Na co taky. Za pár hodin vysvitne slunce a všechno vysuší. Tentokrát ale pršet nepřestávalo a já s podivem zjistil, že aut na jinak rušných ulicích očividně ubylo. I semafory na blízké křižovatce mrkaly čas od času barevně do prázdna. Ale listonoš přijel. Ten tady jezdí i v sobotu. Vozí se v nevelké speciální dodávce co má volant na pravé straně, aby nemusel pořád vystupovat. On ten americkej pošťák je vikuk. Občas vjede na chodník a pak pokračuje od schránky ke schránce a tam jenom zasunuje zásilky neboi bere poštu k odeslání. Ten co má na starost naši ulici, jezdí v kovbojském širáku, krátkých kalhotech, dlouhé šedivé vlasy má upravený do copu a zdraví nás a mává nám do okna. Je to náš jediný stálý americký kamarád.
Tak vidíte. Pošťák. Dříve to byl vážený listonoš. Já pamatuju ještě listonoše s francouzskými čepicemi a v černých pláštěnkách a s velkými koženými kabelami na rameni, co po válce chodili po Jihlavě od domu k domu a nebo seděli na kozlíku modrých hranatých vozů tažených koníkem a rozváželi balíky. Modrá barva byla barvou listonošů a krásně tvarovaných litinových poštovních schránek. Později se objevily schráky oranžové. Ale to už byla docela jiná doba, jiná pošta a na poště censura. Obálky z ciziny i do ciziny se rozlepovaly a pročítaly a sem tam i vykrádaly. Mně posílal americké žvýkačky bývalý spolužák Petr ze Západního Německa a nebylo dopisu, aby některá nechyběla. Dneska, kdy je všude žvýkaček habaděj a já můžu jet za žvýkačkama i do Ameriky, nežvýkám. Na stará kolena nebudu mlet hubou na prázdno. To nechám jiným. Na obrazovkách televisoru...