Ale vraťme se k básničce. Tu kládu by tady žádný mraveneček nenosil. Zdejší termiti se zbytečně nedřou, oni tu kládu jednoduše sežerou, a basta. Běda zdejším dřevěným domům. A co je s těžkou dřinou, tu převzali mexičtí dělníci a stroje. Gigantické jeřáby, bagry a autotahače. Dívat se z chodníku na vrcholky mrakodrapů je věc ošidná. Měl jsem dojem, že se naklánějí, že co nevidět musí některý z nich spadnout. Nespadl žádný. Jenom mě zatraceně dlouho loupalo za krkem. A pak přišla možnost vystoupat na jeden z těch menších objektů tvořících zdejší zábavné centrum. Zatímco většina zvědavců se tlačila u zábradlí, já stál opodál. Nemám rád výšky, mám závratě a potom, kdo mi zaručí, že ta zábradlí jsou dobře ukotvena. Nechci tady v Americe spadnout. A z takové výšky. I to pojištění by mi bylo houbec platný. Byl bych na placku...
Zmínil jsem zábavné centrum. Něco jako náš jihlavský City Park, co dráždí city nejednomu starousedlíkovi. Ale několikanásobně větší, s garážemi pro několik tisíc aut. A aby člověk trefil k tomu svému, jsou jednotlivá patra očíslována a pro analfabety a pro dětičky jsou opatřena symboly ovoce a zeleniny. My jsme zaparkovali v pátém patře u rajského jablíčka. Zdejší americké zábavné centrum dokáže rozdráždit všechny smysly. I nesmysly vám podstrčí. Je to neuvěřitelný slepenec všech možných architektur, pod i nadchodů, pohyblivých schodišť, teras, přístřešků. Malé krámky střídají obrovské výklady velkoprodejen všeho možného, vůně všech možných kuchyní se line z bufetů i luxusních restaurací a posedět si můžete v kinech, v divadle, v koncertním sále nebo obdivovat zdejší baletní scénu. Tam se vypravila naše hostitelka s vnučkou a my prolézali nástrahami světových výrobců kosmetiky a módního zboží. Líbila se mi jedna kožená dámská kabelka. Byla umístěna v chromované kleci pro papoušky. Cena 1.300 $ bez daně. Stačilo připočítat nějakých 9%, vytáhnout kartu, zaplatit, a taška by bývala byla moje. Byl by to valentinský dárek pro moji ženu. Nebyl. Kabelka zůstala v kleci. Zůstalo tam i mnoho dalších tašek a taštiček. A ještě dražších. Jako český pensista mám u nás doma takřka na všechno, tady mě doběhli, tady nemám skoro na nic. Na co jsem chodil celý život do práce, to nevím. Tady mi nad tím vším zůstává rozum stát...
A nakonec si nechám dvě překvapeníčka. Jak tak šlapeme, zaslechla moje žena cosi známého: Hele, povídá, tam ti dva mluví slovensky. Nedalo mi to. Ani na chvíli jsem nezaváhal jsem se k nim přitočil a slovensky pozdravil: Dobrý den. Usmáli se a krátce jsme porozprávěli. Paní je tady na návštěvě u syna, já zase u dcery. Tak ať se máme všichni hezky, a s tím jsme se rozešli. Jako tenkrát, za federace. Každý si šel po svém. A to druhé setkání. To bylo u zmrzlináře, co prodával jogurtové zmrzliny s desítkama příchutí. Tady nás dvojice mladých lidí oslovila anglicky. Chlapec a děvče, sourozenci, bylo jim tak kolem patnácti let. Jak prý mluvíme, bylo jim to nějak povědomé. Mluvili jsme česky. Zajásali. Měli českého tatínka z Prahy. Ale česky je nenaučil ani slůvko. Jen lízat zmrzlinu, jak jsem zjistil, tu lízali se stejnou chutí, jako my, Češi. Tak alespoň v něčem jsme tu českou tradici nezapřeli - Jak k jídlu, tak k dílu...