Lidé je míjejí, jako my u nás doma na Vysočině i jinde míjíme třeba trsy mateřídoušky nebo šípkové keře. Taková vánoční hvězda. Člověk kouká doma, aby byla pěkně vybarvená do červena a ona pendrek, trucuje, Vánoce nevánoce, zelení se jako brčál. To tady jdete a najednou je před vámi statný keř, jehož kmínky pamatují už očividně hezkých pár let, a ve výšce dobrých tří metrů planou krásně červené růžice. Tak tomu se říká vánoční hvězda. A pod tou hvězdou se krčí starý dědoušek jak z pohádky, japonský dědoušek, a trhá si mandarinky. Náš zájem o jeho zahrádku ho zřejmě potěšil a tak nám dal na další putování dvě čerstvě utržené mandarinky. Lidi zlatí, to je chuť. Kdysi dávno to byla chuť Vánoc. Stáli jsme tehdy fronty na pár pomerančů, na balíček fíků, na banány, a taky na mandarinky. Dědo, dědečku, kdybys věděl, dal bys nám na cestu celou hromadu mandarinek...
Daleká krajina. Tady není nouze ani o palmy, ani o noční oblohu plnou zářivých hvězd. Při troše fantasie můžete uvidět i letící betlémskou hvězdu. Není to sice hvězda, není betlémská, patří letícímu policejnímu vrtulníku. Ale při troše naší české fantasie... Co by si člověk neudělal pro krásu Štědrého dne. Většina zdejších strání a skalisek připomíná biblickou krajinu, světla před domy svítí po celou noc, a někdy i za bílého dne. Stačí přimhouřit oči a hned se mi zjeví velký betlém v kostele u minoritů v Jihlavě. Jen ty ohýnky musí nahradit pár všudypřítomných a neodbytných reklam...
Nesem vám noviny. Na molu se pomalu vytrácejí běžci a poklusáci a rychlochodci a zůstávají prázdné lavičky. Moře vytrvale šplouchá a odkudsi z velké dálky zahouká parník. Už už se s nebes ozvou další tóny varhan. Ale je ticho. Poslední šelest ptačích křídel usedl do korun palmové aleje. A hle, tady dole, na lavičce, pod starou lucernou, sedí bezdomovkyně s nemluvnětem v náručí. Taková divná, nepodařená scéna. Matka s dítětem. Ne, tohle neni betlémský chlév. Tady sídlí smutek s beznadějí a prázdným žaludkem. Tady přešlapuje lhostejnost celého světa. Tady před lavičkou se rozplynula celá ta krásná vánoční scenerie, kterou znám od mládí. Koukám na originál obrazu americké madony. Autor neznámý. Prostředí známé. Vánočně nazdobené velkoměsto San Diego v Kalifornii. Mám zavřít oči a nic nevidět? Mám si zacpat uši a nic neslyšet? Mám utéct a nebo zůstat? Poprvé v životě jsem došel až na konec Vánoc...
Ale všem dnům ještě není konec. Štěstí se tu a tam ukáže. A lidi zůstávají lidmi. Vrátil se náš soused z nemocnice a donesl nám dárek. Po dobu jeho nepřítomnosti jsme venčili jeho malého psíka a krmili starého kocoura. Řekla mi hostitelka, že je tak trochu podivín. Žije sám. Je málomluvný. Ale jinak je hodný. To je všechno, co se o něm po okolí ví. A jak jsem řekl, donesl nám dárek. V papírovém sáčku dvě plechovky s limonádou a dvě s čistou a zaručeně alpskou vodou. A ještě nám popřál krásné Vánoce. V té chvíli se mi zachtělo otevřít oči. Nějak mi zvlhly...
Svět je zvláštní. Jednou nad ním člověk kroutí hlavou, jindy mu spílá a proklíná ho, jindy mu přináší radost a naději. A nebo to všechno není světem. Nebo to všechno přinášejí lidi lidem... Krásné vánoční svátky na sněhu i pod palmami přeje všem čtenářům Regionalistu