Nedávná reportáž v Jihlavských listech mi všechno znovu připomněla. A tak jsem začal pátrat v knihovničce po mojí tehdy oblíbené knížce Městys Brtnice na Moravě, kterou sepsal Alois Karel Hoffmann a byla vydána v roce 1925 nákladem pana Josefa Birnbauma v Brtnici. A já, přiznám se, miloval nejen tuhle útlou knížečku, já měl rád i onen obchůdek vonící papírem a čímsi nevyzpytatelným. Býval tam někde dole v městečku, snad měl i zvonek na dveřích a útlou výkladní skříňku, kdo ví. Ale dost přehrabování, knížečka je tady. Leží přede mnou. Zežloutlá, poslepovaná, zadní stránka schází. Ale stále je miloučká a čtivá. Přívětivá. Jako to moje brtnické dětství u babičky a dědečka a u snídaní z kozího mléka s votápkem co byl fujtajvl, ale já to poctivě dopíjel až do dna.
A teď už dovolte, abych vám doslovně přepsal vše, co shora uvedený autor napsal ve stati Pouť Anděla Strážce:
Velkou slavností pro Brtnici a okolí bývala kdysi pouť Anděla Strážce, která se slaví dosud, ale s leskem již menším.
Praotcové naši zavedli ji na památku hrozného moru, který roku 1715 navštívil Brtnici a pohltil 500 obětí. Pouť se slaví vždy kolem 1. září, dle toho, na který den připadá svátek sv. Jiljí. Když připadá před čtvrtkem, koná se pouť v neděli předchozí, jinak v neděli následující. Časně z rána panuje na náměstí i v ulicích čilý ruch, jako vždy, když jest v Brtnici něco neobyčejného. Rány z národního děla, umístěného na pahorku zvaném Kaplička, rozléhají se městysem. Na pouť přicházelo dříve mnoho hostí cizích, nyní tvoří většinu rodáci brtničtí, kteří odjinud velice rádi přijíždějí "na pouť" domů. Kdysi vycházel průvod o pouti z radnice, nyní se seřazuje u kostela farního. Dle soudu starých lidí ztratil přemnoho na svém původním lesku a významu. Schází také spousta hostí z Jihlavy, odkud dnes pouze malé procesí přichází. V průvodě o pouti kráčí veškeré místní duchovenstvo a několik kněží z okolí, pak opat z Nové Říše a zástupce mnichů-premonstrátů z Jihlavy. V průvodě zříme zajímavé staré sošky, které nesou příslušníci určitých stavů. Droužky v rouše bílém nesou sochu Panny Marie, za nimi kráčejí malé drůžičky. Pak následují mládenci obuvníci se soškou Anděla Strážce. Krásná tato soška je po celý rok umístěna ve farním kostele na pravé straně. Dále kráčejí v průvodě droužky černě oděné, s vlasem rozpuštěným na znamení smutku a kajícnosti. Nesou sošku blahoslavené Juliány z rodu Collaltů. Mládenci zedníci pak následují se sv. Rochem, ochráncem městyse před morem. Před řadou let měli mládenci tito odznak svého cechu-bílé kožené zástěry. Poslední sošku, sv. Františka z Pauly, nesou mládenci krejčí.
O pouti bývá v Brtnici veselo. Na druhý den pak připadá výroční trh. Kdyby se podařilo uspořádati průvod o pouti Anděla Strážce v historicky věrných krojích, jaké nošeny byly v době založení pouti, byl by pohled na průvod skutečně vzácný a malebný a přilákal by do Brtnice hosty z celého okolí v hojném počtu.
- - - - - - -
Tím pro dnešek končíme. Je dopsáno, dočteno. Pan Hoffmann by měl dnes jistě velikánskou radost. Městys je městem. Lidstva je o pouti habaděj. A tradice průvodů si v současnosti úspěšně vykračuje po asfalových ulicích mezi stánky s dovozním zbožím až z předaleké Číny. A Anděl Strážce, ten ať nás dál chrání před morem a zamořením - tržními blbostmi, pitomostmi a zbytečnostmi.