Bývalý president Václav Havel dnes nad ránem zemřel. Usedám, koukám a poslouchám. A pojednou cítím, že mi tečou slzy po tváři. Zemřel Člověk. Pan president. Ač na Hrádečku, pro mne byl stále presidentem na Hradě. Fandil jsem mu. Něco zazlíval. Za něco mu skrytě vynadal. Inu, politik se nemůže stále a všem ve všem zavděčovat. Ale byl to chlapík. Díky jemu jsem v listopadu 1989 vypochodoval hrdině na náměstí v Jihlavě. Navzdory fízlům co nás fotografovali z oken a ze střech. Úžasná doba, na kterou nikdy nezapomenu. Ta doba, to byl Havel.
Vracím se do dětství. Něco mi to připomnělo. Když celá naše rodina stála před rádiem a poslouchala přenos pohřbu presidenta Beneše. Do ticha v kuchyni tikal plechový budík a rodiče měli slzy v očích. A pak další slzy, moře slz jsem viděl při návštěvách hrobu pana presidenta Beneše v Sezimově Ústí. Z Jihlavy tam jezdil autobusový zájezd. Kolem hrobu se tísnil vzlykající dav a voněly konvalinky. Ty měl pan president nejraději. Celkem jsme byli na dvou zájezdech. Celkem dvakrát jsme byli zaevidováni bdělou policií před vstupem do presidentské residence. Po třetí už ne. To se tehdy rozkřiklo, že kdo bude zapsán třikrát, půjde na STB. Rodiče se báli. Všichni se tenkrát báli. Bál se jeden druhého...
Dívám se a poslouchám vzpomínky blízkých přátel Václava Havla. Zatraceně smutné nedělní odpoledne. A pojednou krásný moment. Dalajláma se sklání k postavičce pana presidenta a pohladí ho po tváři. Ten okamžik se nedal bez slz vydržet. Byly to moje slzy pro Václava Havla. Pane presidente, děkuji Vám. Za vůbec moji první cestu za hranice naši republiky, do Vídně. Za báječný život ve svobodné zemi.